Cizinka

2. kapitola

Není lepšího probuzení než toho v baráku plném lidí, kteří se vzpamatovávají po dlouhé noci. Část z nich zvrací, další část se snaží nezvracet a zbytek se ještě pro jistotu neprobudil. Paráda. Co víc si může člověk přát?
,,Už nikdy nebudu pít,“ zasténal někdo kousek ode mě a já usoudila, že je nejvyšší čas se zvednout a najít sklenici vody.

,,Dobré ráno Esther,“ ozvalo se za mnou trochu hlasitěji, než mi bylo příjemné.
,,Dobré ráno,“ otočila jsem se na neznámého majitele hlasu.
,,Jak ses vyspala? Chceš nějaký prášek? Nebo něco jiného?“ Kdo jiný, než Ian.
,,Ušlo to. A dala bych si sklenici vody, nevíš, kde ji seženu?“ zeptala jsem se ho, protože ačkoliv jsem v tomto domě strávila celý večer, něco jako kuchyň mi prozatím zůstávalo skryto.

,,Neboj Esther, hned ti ji donesu. Jenom tady, prosím, chvilku počkej,“ věnoval mi Ian jeden ze svých zářivých úsměvů a někam zmizel.
Bylo docela vtipné, jak se snažil, asi si myslel, že s ním budu něco mít. To tak. Ian byl ztělesněním toho, co mi na klucích vadilo.

Samozřejmě, byl hezký. Ale když se člověk podíval do jeho zelených očí, koukalo z nich cosi ubohého. Ubohý humor a ubohá touha po všem, co má trochu výraznější ženské křivky. A právě si očividně jako objekt své aktuální touhy vybral mě. Za měsíc to bude zase jiná. A mezitím jich vystřídá dalších pět. Ne, tohle rozhodně není kluk pro mě.

⭐⭐⭐

,,Který idiot?!“ vykřikla jsem, když jsem se konečně dostala ven ke svému autu. Snad všechny, které jsem za dnešní ráno potkala, zajímalo, jak jsem si užila párty. Jako by to nebylo jedno.
,,Co se děje, Esther?“ ozval se za mnou Ian. A to jsem doufala, že jsem se ho zbavila.
,,Nějaký nemyslící kretén, který má očividně místo mozku hroudu bublajícího bláta, se rozhodl, že by byl dobrý nápad mi vypustit gumy. To se stalo,“ osvětlila jsem mu důvod svých nadávek.

,,Sakra. Spěcháš někam?“ zeptal se mě Ian, když si prohlédl škody.
,,Jo, Kai má vystoupení s baletem a já jí slíbila, že tam budu,“ povzdychla jsem si.
,,No, jestli chceš, můžu tě tam hodit,“ nabídl mi, ,,auto mám támhle a už jsem skoro střízlivý.“

Nebyl to dobrý nápad. To mi bylo naprosto jasné. Ale nikdy bych si neodpustila, že jsem zmeškala svou malou sestřičku navlečenou v kostýmu labutě, na kterém jsme dělaly několik týdnů. Měla to být její první role, při které byla na jevišti déle než tři minuty. Těšila se na to snad víc než na Vánoce a já na ni byla svým způsobem hrdá. Ne, to jsem si nemohla nechat ujít.

,,Díky, to bys byl moc hodný,“ usmála jsem se na Iana.
,,Tak si naskoč, jedeme,“ pobídl mě a sám sedl za volant. Mně už zbývalo pouze doufat, že toho nebudu litovat.

⭐⭐⭐

Světla. Náraz. Křik. Krev. Byla všude a já nevěděla, odkud se bere. Nechápala jsem, co se stalo. Všechno šlo jakoby mimo mě. Hučelo mi v uších, viděla jsem dvojitě a celý obličej mi tepal tupou bolestí. V tu chvíli mi bylo jasné, odkud ta krev jde. A doufala jsem, že se mýlím. Pomalu jsem zvedla ruku a dotkla se své tváře. Nic. Jako bych se dotýkala něčeho neživého, cizího. Po prstech mi stékaly další malé potůčky horké krve. S vynaložením obrovského úsilí jsem se dostala z trosek, které dříve bývaly autem. A pak přišla tma.

Z nicoty mě probralo houkání sanitky.
,,Zatím žije, ale musíme si pohnout.“ Zatím žije. Zatím.
Najednou se mi začalo všechno vracet. Ta hrůza, strach, bolest. Co se stalo? A kde je Ian?
Někdo si musel všimnout, že jsem se probrala, protože tichý ženský hlas šeptal: ,,Klid. Měla jsi autonehodu, ale zvládneme to. Teď se hlavně nevzdávej. Mysli na to, že chceš žít. Soustřeď se na všechno, kvůli čemu stojí za to tady zůstat.“
Kai, chtěla jsem jí odpovědět. Kvůli Kai tady chci zůstat. Ale nedokázala jsem se ani pohnout.

Ze sanitky mě opatrně naložili do vrtulníku. Podle hlasů kolem sebe jsem poznala, že míříme do nemocnice, kde mě dají dohromady. Už jsem byla mimo nejhorší ohrožení života. Snad.
Bylo mi jasné, že vypadám hrozně. Pravděpodobně se už nikdy neuvidím bez jizev. Ale to mi bylo celkem jedno. Hlavně ať to teď přežiju. Chtěla jsem žít. Tak strašně moc jsem chtěla žít.