Cizinka

5. kapitola

,,Cam, to je nádhera!“ vydechla jsem.
,,Já vím,“ odpověděla mi sebejistě, ,,ty jsi celá nádherná, Esther.“
,,Já vím,“ snažila jsem se jí odpovědět to, co vždycky. Bohužel jsem si tím tentokrát nebyla ani zdaleka tak jistá jako dříve. Byla jsem to stále já, ta stejná Esther, ale když jsem se na sebe podívala do zrcadla, nepoznávala jsem se. A nový účes to ještě podpořil.

Dívka, co se na mě dívala ze zrcadla, mi už sice byla trochu povědomá, ale ani zdaleka jsem to nebyla já. Už jsem pomalu přestávala věřit, že si někdy zvyknu.
,,Neboj, to se srovná,“ prohlásila konejšivě Cam a v laškovném gestu mi rozcuchala můj nový krátký sestřih. Občas jsem ji podezřívala, že mi čte myšlenky. Protože vždycky věděla, co říct nebo udělat, aby mi zlepšila náladu. A já jí za to byla vždycky neskutečně vděčná.

,,Buď taková, jaká chceš být,“ začala najednou s vážnou tváří. ,,Nic tě přece nezastaví,“ dodala se smíchem. Tuto větu jsem jí řekla kdysi dávno. Když jsem ještě byla sama sebou.
,,Až do chvíle, kdy ti dojde jahodová blond,“ rozhodla jsem se přistoupit na její hru. Tohle mi totiž tehdy odpověděla.
,,Teď už ani to ne,“ usmála se a ještě jednou, naposledy, mi prohrábla vlasy. Očividně byla s výsledkem své práce spokojená.

Zaplatila jsem jí za spotřebovaný materiál a bez pochyb naprosto profesionální práci, objala ji na rozloučenou a se slibem, že se zase brzo zastavím, odešla.

❇❇❇

Čekala jsem, že mi doma někdo k nové barvě něco řekne, nějaký taťkův vtip o liškách, ale nic. Všichni se mnou začali zacházet jako v rukavičkách. Jako by se báli, že se jim sesypu, že se už nedám dohromady. Ale jak se mám vrátit do normálního života, když se nikdo kolem mě nechová normálně?

Doufala jsem, že je to po pár dnech přejde. Nepřešlo. Vydrželo jim to celý týden a mě čekal návrat do školy. Dříve věc, na kterou jsem se svým způsobem těšila. Teď jedna z mých nejhorších obav. Přijmou mě spolužáci? Co když najednou bude školní hierarchie popularity, jak jsem pro sebe nazvala dělení lidí podle toho, jak byli oblíbení u ostatních, hrát v můj prospěch?

Ani jsem nevěděla jak, ale bylo tady pondělí. Samozřejmě, že jsem málem zaspala. Jako pokaždé, když jsem byla z něčeho nervózní. S přípravou jsem si chtěla dát opravdu záležet. Už tak to budu mít pravděpodobně dost těžké. Aspoň vypadat musím, pokud možno, co nejdokonaleji.

Strávila jsem v koupelně snad celé milénium, než jsem byla schopná na sebe koukat do zrcadla dost dlouho na to, abych se mohla učesat a namalovat. Tvar linek, jenž jsem si dělala už několik let a který mi vždycky slušel, na mě najednou vypadal směšně. Chvíli trvalo, než jsem našla jiný, lépe sedící k mému novému obličeji.

Celkově jsem měla pocit, že se to ráno kazilo všechno, co mohlo. Málem jsem si vypíchla obě oči při nanášení řasenky, tak se mi třásly ruce. Opařila jsem si jazyk o své ranní kafe, jak jsem už byla myšlenkama úplně jinde. Přesněji řečeno ve škole, v mojí lavici úplně vzadu u okna.

Přehrávala jsem si všechny možné scénáře, co by mě mohlo čekat. Přijetí, odmítnutí, obdiv, pohrdání... Bylo toho tolik. A já se poprvé v životě bála kolektivu. Stačilo, aby se někdo, kdo mě dříve neměl rád, postavil proti mě a udělal ze mě nepřirozenou zrůdu. Stačilo pár pomluv. Sama jsem moc dobře věděla, jak tohle funguje.

Nebyla bych první, a pravděpodobně ani poslední, kdo by se z vrcholu potravního řetězce dostal až na dno. Naposledy to byla Sasha Foxlerová, o které se rozkřiklo, že se vyspala se svým učitelem francouzštiny. Nikomu nezáleželo na tom, jestli to byla pravda nebo ne. Začalo se to nabalovat až najednou měla za sebou kdoví kolik plastik a nejednu pohlavní chorobu. Nakonec radši odešla na jinou školu.

Nechtěla jsem dopadnout jako ona. Protože ani mě by, stejně jako jí, nikdo nepomohl. Nikdo nechtěl riskovat, že ho vezme s sebou. A mně až teď, když mi hrozil podobný osud, napadlo, že jsem jí mohla pomoct. Mně by nikdo neodporoval. Tehdy. Mohla jsem zastavit všechny, kteří tyhle řeči roznášeli.

Bohužel mi to došlo až příliš pozdě. Zbývalo jenom doufat, že se budu moct alespoň nějak bránit. Bylo mi však jasné, že tentokrát jsou mé šance naprosto minimální.