Cizinka

3. kapitola

Probrala jsem se na jednotce intenzivní péče. Žiju. Je to dobré.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam ležela. Občas jsem zaslechla hlas některé ze sester, ale nemohla jsem jim nijak odpovět. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem spát a jedinou zábavou mi bylo koukání na strop nade mnou. A i ten jsem viděla dvojitě.

Několikrát denně mě doktoři vyšetřovali. Připadala jsem si jako hadrová panenka, jak mě položili, tak jsem zůstala. Bolelo mě celé tělo, nejvíce asi záda, ale nemohla jsem si stěžovat. Protože jsem to přežila. A to bylo hlavní.

Takhle to trvalo dva dny. Byly to ty nejdelší dva dny v celém mém dosavadním životě. Jediné, co mě vytrhlo z letargie byla obrovská bolest zabodávající se snad až do nejtajnějších zákoutí mého mozku. Injekce na umrtvení. Bylo jich několik a já uvnitř tiše brečela bolestí.

To, že nezabraly úplně nejlíp, jsem zjistila o pár chvil později. Cítila jsem úplně všechno. Každý steh, každé malé potáhnutí při tvorbě drobných uzlíků. Bolest, která se mi rozlila po celé tváři společně s krví, jsem skoro nemohla vydržet. Chtěla jsem křičet, utéct někam daleko a už se nevrátit. No, musela jsem zůstat. Neměla jsem na vybranou.

Následujícího dne mě přesunuli na normální pokoj a já se mohla poprvé zvednout z postele. Jedna ze sestřiček mi nabídla, že se mnou dojde po chodbě na záchod. Přijala jsem.

S obtížemi jsem šla chodbou a ona mě podpírala. Byla jsem jí neskutečně vděčná, protože to bylo něco úžasného stát zase na svých vlastních nohách. Co na tom, že se podlamovaly a trvalo je přimět ke každému dalšímu krůčku. Bylo to mé první malé vítězství.

Došly jsme k místnosti, která pacientům sloužila jako záchod a koupelna dohromady. Když jsem vešla dovnitř, oslnilo mě prudké světlo, které se s mým pohybem zaplo. A poprvé jsem se spatřila v zrcadle.

Moje tvář hrála všemi barvami duhy. Žlutá, fialová, červená, modrá, zelená... Nesnášela jsem ten pohled od první sekundy. Nos jsem měla jako prasátko, nahoru a do boku a místy mi trčely konce nití tvořící stehy.

Sestřička si nejspíš všimla mého výrazu, protože mi zlehka položila ruku na rameno a řekla: ,,Neboj, doktoři tě pak dají zase do pořádku.“
A já jí v tu chvíli tak strašně moc chtěla věřit.

,,Co se vlastně stalo s Ianem?“ zeptala jsem se sestřičky.
,,Pokud vím, tak je v pořádku, jenom trochu otřesený. Ale neustále se omlouval a máme se tě zeptat, jestli ti to může nějak vynahradit,“ usmála se na mě.
,,Aha, to je dobře.“ Jemu se nic nestalo a já dopadla takhle. To jen tak nevynahradí.

⭐⭐⭐

Trvalo týden než mě vzali na operaci. A pak jsem ještě měsíc zůstala doma s dráty v puse. Nejedla jsem, pila pouze brčkem a hlavně nemluvila. Celé dny jsem strávila zavřená v pokoji u knížky, filmu nebo jiných aktivit. Hlavně jsem se snažila být potichu a sama.

Rodiče to naštěstí pochopili a drželi se i s Kai dál ode mě. Tekutiny, které prošly brčkem, mi nosila mamka až do pokoje. Jinak jsem neměla kontakt s nikým. A co bylo nejhorší, vůbec mi to nevadilo.

Avšak největší peklo na tom všem byly každodenní návštěvy nemocnice. Nevěděla jsem, co mi udělají tentokrát. Měla jsem jedinou jistotu. Bude to bolet. Neskutečně. Pokaždé jsem seděla v tom stejném křesle, pokaždé jsem zažívala stejně nesnesitelnou bolest. A pokaždé jsem z celého srdce prosila, ať už to skončí.

⭐⭐⭐

,,Hotovo. Myslím, že už se můžete podívat do zrcadla,“ prohlásil doktor zatímco si myl ruce, ,,tentokrát se nám to opravdu povedlo, řekl bych.“
Nevím jak a nevím ani odkud, ale najednou v mi v rukou přistálo menší zrcadlo. S nadějí jsem se do něj podívala.

Ozval se zvuk tříštícího se skla a křik nějakých lidí, ale všechno to šlo jakoby mimo mě. Pořád jsem před očima měla tu dívku, která na mě koukala ze zrcadla.

Měla stejné oči jako já, i barva vlasů se podobala mé, ale jinak to byl úplně jiný člověk. Její nos byl rovnější než můj a rty vykrojenější a plnější, než jsem kdy mohla mít. Byla lepší verzí mě, ale už jsem to nebyla já. Stávalo se mi, že jsem si představovala jaké by to mohlo být takhle vypadat, ale teď, když to byla realita, jsem si nepřála nic jiného, než vypadat jako dřív.