Don't leave me [Ereri FF]

6.

O něco později, je to asi rok zpátky, se Levi začal opět přepracovávat. Byl nevyspalý, málo jedl, domů jezdil pozdě v noci, brzy ráno odjížděl a přes noc ponocoval v pracovně. Snažil jsem se mu být oporou, a proto jsem se k němu úplně přestěhoval. Za Jeanem jsem chodil pořád, ale už jsem tam neměl moc věcí a přespával jsem tam jen výjimečně. Každý večer jsem něco uvařil, aby měl Levi pořádné jídlo, až přijde domů. Jednou se nevrátil domů vůbec a to byla poslední kapka. Další den když konečně přišel domů, jsme se pohádali.

Slyšel jsem hluk z chodby. „Levi? Kde jsi byl?" začal jsem na něj sypat otázky hned, jak jsem ho uviděl. Zase ty děsný kruhy pod očima. „Promiň Erene, měl jsem moc práce." Řekl stroze. „Levi, podívej se sakra na sebe! Vypadáš jak chodící mrtvola. Jestli tohle nepřestane tak promluvím s Erwinem. Ničíš se, Levi! Posloucháš mě?" křičel jsem na něj. „J-jo....já...už to bude lepší." usmál se na mě. Tedy snažil se o to. „Pojď se najíst. Udělám ti tvůj oblíbený čaj, chceš?" řekl jsem už klidněji. Jen přikývl a šel za mnou. Najedli jsme se a popíjeli čaj. „Pojď, půjdeme si lehnout, Levi." Pohladil jsem ho po tváři a usmál se na něj. Jen sklopil pohled do šálku s čajem. „Ještě musím udělat něco do práce." Řekl s klidem, vzal si šálek a odešel do pracovny. „To si ze mě děláš srandu?! Levi potřebuješ taky spát!" zase jsem zuřil. „Myslíš si, že to nevím? Přestaň mě komandovat!" zakřičel na mě nazpět. „Já se snažím ti být pořád oporou, pokud to nevidíš! Jde mi o tebe a tvoje zdraví! Každý večer tu čekám s připravenou večeří, abych věděl, že aspoň večer něco jíš." nepřestal jsem křičet. „Dělat to nemusíš, nikdo tě nenutí!" zařval na mě. „Fajn, už mě tu nečekej!" křikl jsem se slzami v očích, vběhl do ložnice pro batoh, narval do něj nejdůležitější věci a vyběhl z baráku, jak nejrychleji jsem mohl. Šel jsem k Jeanovi, kam jinam. Tomu to nevadilo, dali jsme si spolu pár piv a povídali si. Řekl jsem mu, že jsem se pohádal s Levim a taky jsem mu vyprávěl kvůli čemu. Jean byl chápavý a vyslechl mě. Šli jsme spát docela brzy, protože jsem byl po dnešku docela vyčerpaný. Ráno jsem se probudil dost brzy a tak jsem přemýšlel. Možná jsem to přehnal. Má starosti v práci a ještě na něj křičím. Ale vážně by měl povolit. Možná bychom si o tom měli v klidu promluvit. Sbalil jsem se a odešel z bytu. Ještě jsem nechal Jeanovi vzkaz, že se vracím za Levim. Ani jsem nečekal, že Levi bude doma, myslel jsem si, že zase už odjel do práce. Odemkl jsem dveře, klíče jsem dal na botník, zul se a šel do obýváku. Přes gauč bylo přehozený sako a na gauči ležel kufřík, který Levi nosí do práce. Výborně, alespoň si s ním promluvím hned. Šel jsem se podívat do ložnice, pracovny, kuchyně, ale nikde nebyl. Slyšel jsem zvláštní zvuky z koupelny. Chvilku jsem se jen díval na dveře a docela se bál otevřít, ale nakonec jsem se odhodlal. Otevřel jsem dveře a viděl jsem něco, na co asi nikdy v životě nebudu schopen zapomenout.