Don't leave me [Ereri FF]

12.

Probudil jsem se v náruči Jeana. Přesně to jsem potřeboval. Nechtěl jsem se totiž probudit sám. Zavřel jsem oči a představil si, že mě takhle drží Levi. Když mi začaly vlhnout oči opatrně jsem vstal, abych nevzbudil Jeana. Sbalil jsem Levimu nějaký oblečení, hygienu, něco na čtení, mobil a nabíječku a vyrazil jsem do nemocnice. Všichni vědí, že budu v nemocnici, nemusím jim ani nechávat vzkaz. Přijel jsem tam, ohlásil se na recepci a vyrazil k Levimu na pokoj. Stál jsem před tím pokojem asi 10 minut. Zhluboka jsem dýchal a snažil se, aby na mě nebylo poznat, že jsem bulel. Musím být silný. Alespoň před ním. Vešel jsem tam a z postele se na mě už díval Levi. ,,Ahoj, zlato, jak ti je?" usmál jsem se na něj hned. ,,Ahoj, už je mi dobře." oplatil mi úsměv. ,,Jak je na tom skrček?" zeptal se po chvíli ticha. ,,No, víš...byl to pro něj velkej šok." řekl jsem mu a on sklopil oči. ,,Ale neboj, za chvíli bude v pohodě. On se z toho brzy oklepe." dodal jsem. ,,Přinesl jsem ti nějaké věci. Projdi si to a řekni, jestli ještě něco potřebuješ, zavolám domů Jeanovi, on ti to přiveze." podal jsem mu tašku, ale ani se nepohnul. ,,Domů Jeanovi?" zopakoval po mě. ,,Jo, ještě tam asi bude. Včera tam se mnou zůstal, abych tam nebyl sám." vysvětlil jsem mu. ,,Není na tohle moc brzo?" zeptal se. Vůbec jsem nechápal. ,,B-brzo? Brzo na co?" podíval jsem se mu do očí. ,,Hledat si za mě náhradu." pronesl a tyhle slova se do mě zabodly jako nůž. ,,Levi, co to říkáš?! Jean mi jenom pomáhal a...a žádnou náhradu si hledat nebudu! Nikdy! Slyšíš? Nikdy!"vyjel jsem po něm. ,,Víš, možná to tak bude lepší. Odejdi." řekl mi úplně klidně. ,,Co-cože? Levi, co to s tebou je? Já tě miluju a neopustím tě." ujišťoval jsem ho. ,,Erene, já ale umírám, chápeš to!?!" zakřičel a hodil po mě polštářem. ,,Odejdi, prosím...jsi mladý, vezmi svou poslední šanci na normální život bez bolesti a odejdi. Protože jestli zůstaneš bude náš to oba mnohem víc bolet. Prosím, Erene...jdi" prosil mě a po tvářích mu tekly slzy. Já ho nemůžu opustit. ,,Budu s tebou, Levi. A takový věci už neříkej, jo? Doktoři tě tu dají do kupy. Budeš v pořádku." uklidňovaly mě vlastní slova. Leviho ale ne. Prostě jsem se naivně a hloupě snažil držet svého vymyšleného světa, kde je všechno v pořádku a ignoroval věci, které byly skutečně reálné. ,,Chci domů." řekl Levi po dlouhé době mlčení. ,,Až tě doktoři dají do pucu-" začal jsem zase svojí naivní verzi o tom, jak je všechno dokonalý. ,,Ne, Erene. Chci domů teď. Nech mě svůj zbývající čas strávit doma...s tebou. Chtěl bych ještě chvilku žít a ne přežívat v nemocnici. Prosím." Tohle se nedá vydržet. Zase mi začaly vlhnout oči. Otočil jsem se na patě a šel za s doktorkou probrat Leviho přání. Když jsem s ní seděl u kafe v ordinaci, už jsem se neudržel a slzy mi stékaly a padaly na papíry, které jsem držel v ruce. Seděl jsem tam s ní přes hodinu. Bude brát spoustu léků, ale nikde není napsaný, jak dlouho to tak bude fungovat. Dokonce ani to, že to je konečná. Levi se může uzdravit. A já tomu věřím a budu dělat všechno pro to, aby to tak bylo. Je mi jedno, co chce Levi, já udělám všechno pro to, aby se vyléčil, ať to stojí, co to stojí. Je mi to fuk. Dokonce i doktorka mi dávala naděje. Nálada se mi dost zlepšila a tak jsem šel za Levim.

,,Budeš tu čtrnáct dní, Levi a pak si tě vezmu domů." usmál jsem se na něj, ale Levi se na mě zamračil. ,,Erene, co když-" začal, ale tohle jsem nepotřeboval slyšet. ,,Levi. Čtrnáct dní. Stabilizují tvůj stav a pak půjdeš domů. Budeš se léčit doma. Se mnou." řekl jsem mu nekompromisně. Jen přikývl.

Byl jsem u tebe každý den. Tak moc ses těšil domů, vyprávěl jsi mi, co všechno bys chtěl dělat. A já slíbil, že ti to všechno splním. A přál jsem si na oplátku, aby ses léčil. A vyléčil.