Přítel plný tajemství

6. Něco je s ním špatně...

Bylo deset hodin ráno a já se odhodlala po hodinovém převalování v posteli konečně vstát a začít něco dělat. Šla jsem do kuchyně a cestou jsem zahlédla, jak se máma ještě válí v posteli. Taky se jí nějak nikam nechtělo, jak tak koukám... Při dělání mých míchaných vajec ke snídani se mi promítal hlavou včerejší večer. Srovnávala jsem si v hlavě, co a jak se stalo a proč se to stalo... Až po delší chvilce mi došlo, že on ví, že se ho bojím, takže to udělal schválně. Taky jsem si vzpomněla, že jsem včera neviděla zprávy, takže jsem si sedla se snídaní na gauč a pustila si zprávy z pátku. Výhoda mít televizi, ve které se mohu juknout na to co už bylo. Ale nic v nich nebylo... Zas vláda, kriminalita atd... Ty sobotní útoky už ani nezmiňovali... 

Šla jsem si po sobě uklidit do kuchyně, protože v telce nic nedávali a při tom mě vyděsil mámy hlas a později zaskočila její zvídavá otázka. „Dobré ráno Miso!" „Ahoj mami!" „Tak jak bylo? Co ten kamarád?" Dobře, tak ne jedna ale rovnou tři otázky... Na chvilku jsem ztuhla a přemýšlela co jí řeknu. Nemůžu jí říct že byl zraněný a že... To je jedno. Všichni víme, co se stalo... „Jo byl tu, dělali jsme si úkol na Dějiny." Sdělila jsem ji s překvapivě klidným tónem, který si moc dlouho neudržím, to už mi bylo nad slunce jasné. „Aha a copak jste dělali?" Zeptala se mě s takovým úchylným hlasem, jak kdyby čekala, že jsme se spolu vyspali a to mě upřímně sralo... „Nic jsme nedělali! Jen ten úkol a pak odešel, víc vědět nemusíš." Dobře, tohle jsem asi trochu přepískla, ale jak jinak jsem ji měla odpovědět, nedala by mi pokoj. S naštvaným a zároveň zklamaným výrazem odešla ke svému noťasu bez kafe i snídaně. „Pfuu...", oddychla jsem si...

Po potyčce s mámou jsem si v pokoji četla nějaký časopis. Vyhrabala jsem ho z pod postele, a nebylo co dělat... Do večera jsem si snad jednou na chvíli pustila televizi a nebo si kreslila... K obědu jsem nic moc neměla a hlad se taky neukázal... K večeři jsem si udělala nějaké pečivo, vzala si ho do pokoje a tam si akorát pustila zprávy. Ve zprávách nic nového... Teda... až do teď...

‚Policie vyšetřuje další útok, tentokrát na sedmnáctiletou dívku, která byla nalezena na kraji lesa. Okolnosti jsou podobné jako u předchozích dvou případů. Pachatel zřejmě ubližuje jen v sobotu, jestli ráno nebo večer, to není potvrzeno, oběti byly nalezeny v jiný čas. Více informací nám policie nadále nemůže sdělit. Uvedla pouze to, že dívka byla opět převezena do nemocnice s velmi velkou ztrátou krve, kdy jí hrozila smrt vykrvácením. Zachránila ji jen včasná pomoc. Její stav je stabilizovaný, ale horší než v předchozích případech. ........'

A takhle se mluvilo o dalších detailech s jedním mnou nezmíněným detailem, že se to neustále odehrává ve městě, kde bydlím a nějak extra daleko to také není. Máma o tom očividně ani neví, na zprávy nekouká, pro ní je katastrofou, když ve hře prohraje svůj poslední život... No, to je prostě moje máma... 

Nevěděla jsem co dělat a nevím jak mě to napadlo, ale měla jsem sto chutí si vyrazit někam ven, klidně poblíž města, aby se mi něco nestalo. Dlouho jsem o tom přemýšlela a pak jsem se rozhodla, že půjdu. Bylo skoro osm večer a stále ještě bylo vidět, neměla jsem s tím nějak zvlášť problém a máma kupodivu taky ne... 

Vyrazila jsem si tedy ven a směrem do města jsem přemýšlela o Andrewovi. Proč je tak chladný? Proč tak mizí? Proč se o mě vůbec zajímá a proč si mě hlídá a pomáhá mi? ... Měla jsem pocit, že odpověď na všechno mám na dosah, ale pořád jsem na nic nemohla přijít... Jak jsem tak přemýšlela o mém novém spolužákovi, tak jsem si nevšimla, že jsem zabloudila a ocitla se v neznámých liduprázdných uličkách. Vypadaly jako bludiště a všude byl nepořádek, odpadky a popelnice... Nemohla jsem najít cestu zpátky a začala jsem se bát, co se se mnou stane a snad mě tu nikdo neznásilní nebo nezabije...