Přítel plný tajemství

23. Krvavá zkušenost

„To je Andrew" řekla jsem potichu a trochu vyděšeně. Byla jsem na nervy a modlila se za štěstí. Pamatuju si, jak po Peterovi vystartoval bez zaváhání a dostal ho do kómatu. Jestli tohle udělá Kátě tak mu to neodpustím i přes ty jeho problémy... Pozorovala jsem Káťu jak se krčí kousek za mnou a klepe se strachy. Andrew naopak se ani nehnul ale jeho oči svítily na dálku, neříkejte mi, že si toho Andrea nevšimla... ale nad tím přemýšlet nemůžu, spíš bych měla dávat pozor na Andrewa, abych mohla nějak jednat. Potíž je v tom, jak jednat? Připadám si jak v nějakém filmu.... Zase... To mě někdo nemůže probudit? 

Hnul se! Začal se pohybovat směrem k nám. Teď nevím, jestli čekat nebo utéct, tohle už znám, můžu se hýbat, ale je toho schopná i Káťa? „Káťo! Můžeš se hýbat?!" „M-m-maximálně do útěku..." Otočila jsem se koutkem oka k ní a pokynula ji, aby co nejrychleji utekla z lesa. „Tak uteč! Co nejrychleji!" „D-Dobře..." rozeběhla se směrem k městu a neohlížela se. To co jsem ale nečekala bylo, že se Andrew otočil k ní a začal ji pronásledovat. V tomhle momentu se tělo hnulo samo od sebe a zavolala jsem si ho. „ANDREW!" zastavil. Káťa stihla utéct, už jsem ji neviděla. Postava přede mnou, kterou jsem si zavolala se obrátila ke mě a začala se pohybovat mým směrem. Strach. Už zase mám strach. Ale z čeho přesně? Z upíra? Z bolesti? Z Andrewa? Nebo ze smrti? Nevyznám se ani v sobě, tak jak můžu porozumět druhým? Sakra! Jsem zabraná do myšlenek a vůbec nevnímám okolí, Andrew je ode mě už jen kousek.

ANDREW

Do hajzlu! Tělo mě nechce poslouchat a ta bolest je šílená... Nejradši bych si vzal něčí krev, ale zrovna je přede mnou osoba, které nechci ublížit... Uteč! Tak uteč! Proč stojí?! Mám z toho zlý pocit, proč zrovna já musím mít takové potíže? Chci ji, tak zatraceně chci tu blbou krev! Ale proč zrovna ona? Dělej uteč! Jsem skoro u ní, co mám sakra dělat! Jdu k ní, ale ona se nehýbe. Jen pár kroků couvá, ale ty taky nestačí na to, aby se mi vyhnula. Panikaření mi nepomůže...

MISAKI

Je to složité, nevím co mám dělat. Poskytnout mu krev? To by byla sebevražda v nejhorším případě, na to nejsem připravená. Už je u mě, stojí kousek přede mnou. Dívám se mu do očí a snažím se v nich najít toho Andrewa, který by mi neublížil, ale nevidím nic víc, než jen touhu zabíjet. Stály jsme naproti sobě a já jen pozorovala nebezpečnou, ale zároveň úžasnou proměnu v jeho očích. Od panenky se mu jakoby vlévala do očí rudá barva a z tyrkysových očí se staly sytě rudé, které připouštím... vypadaly dost děsivě ale zároveň i úžasně. Vysvitl měsíc a já konečně Andrewa spatřila na světle. Překvapilo mě jak je bílý, ale to taky může být jen tou tmou, i když... já vypadám normálně. 

Nestačila jsem zareagovat a v jednom krátkém momentě jsem byla přitisklá ke stromu, ale dost hrubě a Andrew mě svou pravou rukou tlačil ke stromu. Divím se, že ještě dýchám. To mi připomnělo včerejší noc, kterou jsem naštěstí přežila, ale jen kvůli tomu, že se Andrew ovládal. Moc nepočítám s tím, že se to stane i dnes, ale něco čekat musím. Snad se nestane nic vážného, ale musíte uznat, že to v tomhle případě není zrovna moc růžové. Ksakru, co mám dělat?! Andrea mi taky zrovna moc neporadila! 

Andrew se nahnul opět k mému krku jako včera a dýchal mi na něj. Teď jsem dostala husí kůži, protože ten dech byl sakra ledový a venku taky nebylo zrovna teplo... Měsíc svítil a já jen mohla přes jeho rameno pozorovat les. Neměla jsem nejmenší šanci se vzpírat. „Andrew!" zdůraznila jsem a snažila se nějak upoutat jeho pozornost. Neslyšel. Teda slyšel, ale nereagoval. „Ss..." škubla jsem sebou a sykla menší bolestí, která mi prolítla tělem. Dvě rány, mírně zabodnuté do mého krku mě otupovali. Ale zároveň to byl příjemný pocit. Nic jiného, než že ze mě pomalu něco mizí a že na mě je nalepená osoba, která je neskutečně ledová, jsem necítila. Stále jsem pozorovala les a později se přede mnou a Andrewem objevila Andrea. Andrewa chytla za krkem a odtrhla ho ode mě. Teprve teď to začalo šíleně bolet a já se chytila na krku. Po ruce jsem cítila téct mou krev a když Andrewa odtrhla ode mě, na chvíli jsem zaregistrovala krev na jeho ústech, což mě vyděsilo. Vím co je zač a proč to udělal, ale podle toho, jak se do mě zakousl soudím, že měl vlastní vůli. Kupodivu jsem ještě stála na nohou, asi mi nestihl sebrat tolik krve, abych omdlela.