Hokejový sen 2

4. Budoucnost vztahu a kariéry

„Cože?" Zeptal se Tom udiveně. „NHL?" Zopakovala jsem po Honzovi. Přikývl hlavou. „Jsem v jednání se třemi kluby, které o tebe mají zájem. „To nemyslíš vážně!" Vykřikl Tom nadšeně. Dala jsem mu pusu na tvář. „Já věděla, že na to máš." Usmála jsem se.

„Ještě není nic jistého, společně si sedneme a prodiskutujeme, jaký klub by ti nejlépe vyhovoval, tam zavolám a uvidíme, jestli tě pozvou do cvičného týmu." Vysvětlil nám Honza. Tom nakrčil obočí. „Cvičného týmu?" „Ano, je to teď nově zavedené. Každý klub si sestaví tým potencionálních nováčků, kteří mají šanci se dostat do A – týmu a tyto, dalo by se říct týmy, budou hrát proti sobě zápasy, pak se rozhodne, koho si nechají a kdo půjde pilovat dovednosti na farmu." Dořekl. „Aha, ale..." Tom se chystal něco říct, ale Honza mu skočil do řeči. „Je to buď cvičnej tým nebo draft a jelikož do draftu tě nedostanu teď prostě, máš jen tuhle možnost, pokud by ses jednou chtěl dostat do NHL." Myslím, že přečetl Tomovi myšlenky úplně dokonale.

„A co se týče tebe," otočil se směrem ke mně. „taky potřebujeme probrat, co bude dál. WBIS je skvělá možnost, jen je tu malý zádrhel." „Jaký?" Vyhrkla jsem hned. „Všechno probereme u mě v kanceláři zítra. Přijďte oba ve tři odpoledne. Myslím, že před sebou nemáte co tajit, tak to aspoň sfoukneme najednou." Řekl, zvedl nějaké své věci a odešel.

„Tome, on má pro tebe nabídky z NHL! Proč se tváříš takhle?" Koukala jsem na Toma, který měl ve tváři trochu smutný výraz. Tom si povzdechl. „Kde jsme teď?" Zeptal se. „V Česku?" Odpověděla jsem nejistě. Tom pokýval hlavou. „A kde se hraje NHL?" Optal se znovu.

Aha, už chápu, kam tím míří.

„V Americe." Vydechla jsem. „Přesně tak, a to jediný se mi na tom nelíbí, řekl jsem, že tě už nikdy neopustím." Podíval se na mě. „Tohle je tvoje budoucnost, taková příležitost se neodmítá." Zamračila jsem se. „Stejně prostě nevím, nikam bez tebe neodjedu." Povzdechla jsem si. „Je to tvoje kariéra, ta má vždycky přednost." Řekla jsem, i když jsem v duchu doufala, že to není pravda. „Je snad pro tebe důležitější kariéra než já?" Argumentoval Tom.

Tuhle otázku jsem si taky pokládala už několikrát a ráda bych řekla, že není, jenže něco mi říká, že na tohle ještě stále nemám odpověď.

„Já nevím." To bylo jediné, co jsem mu odpověděla. Tom se zarazil. „Jak to myslíš?" Pokrčila jsem rameny. „Prostě nevím, je to budoucnost, copak já vím, co se bude dít? Proč tady přemýšlíme nad tím, kam půjdeme a jestli budeme spolu? Teď jsme, tak přestaň myslet na to, co bude." Zamračila jsem se, protože jsem z tohohle rozhovoru byla docela už smutná, když jsem si začala uvědomovat, že náš vztah možná dříve nebo později zanikne.

„Promiň, chceš doprovodit domů?" Zeptal se. Usmála jsem se a přikývla jsem, aspoň přijdu na jiné myšlenky.

Když jsme se blížili k našemu baráku, bylo možné slyšet štěkot. Jessie skákala na branku a vrtěla ocasem. „Nojo ty potvoro." Usmála jsem se a odemkla branku. Jessie hned běžela k Tomovi a začala ho oblizovat. Ten se k ní také sehnul a podrbal ji za uchem. „To je normálně zrada tohle." Vyprskla jsem smíchy. „Má mě radši než tebe, no." Řekl Tom a pokoušel se přitom o kamenný výraz, který mu ale nevyšel. „Jessie!" Zavolala jsem svojí fenku a poklepala si na nohu. Jessie poslušně přiběhla a usadila se u mojí levé nohy.

„Tak já půjdu, uvidíme se zítra." Povzdechl si Tom a dal mi pusu na rozloučenou. „Ahoj." Zašeptala jsem tiše, až pochybuju, že to Tom slyšel. Poté jsme s Jessie ihned zalezly domů.

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, a jelikož bylo teprve deset hodin dopoledne, rozhodla jsem si dát ještě malýho šlofíka. Ale to bych nebyla já, kdybych se neprobudila až ve dvanáct.

„Tohle snad není možný." Zaklela jsem a opustila krásně vyhřátou postel.

Když jsem obědvala, pípla mi zpráva od Toma.

Mám ještě trénink. Přijď do arény, půjdeme pak spolu za Honzou.

No fajn, pomyslela jsem si, hodila do sebe zbytek oběda, poté ze sebe v koupelně udělala trochu člověka a vyrazila na smluvené místo.

„Tome, hlídej si to vykrývání úhlů!" Zaslechla jsem při vstupu do arény. Tomův trenér zrovna tak trochu nadával Tomovi, že mu nejde vykrývání střel. „Nesmíš stát jak tvrdý Y pořád na jednom místě, to se vymstí klidně jen nějakou mini střelou od modré." Mračil se a poučoval ho. Když uviděl mě, zamával mi na pozdrav. Tom se otočil a udělal to samé.

„Tak dneska končíme s individuálním tréninkem, posbírej puky a dej je do skladu, uvidíme se zítra." Rozloučil se a odešel.

„Vypadá to, že potřebuješ pomocnou ruku." Usmála jsem se, a doběhla si do šatny, která by se dalo říct je už moje, pro náhradní brusle.

Posbírali jsme s Tomem puky a podle pokynů trenéra je uložili do skladu. Tom mrkl na hodinky. „No, je čas jít." Na to jsem mu odpověděla jen pokýváním hlavy.

Honza už na nás čekal v kanceláři.

„No konečně! Mladý, talentovaný pár je tady. No jen pojďte dál." Oba jsme se na sebe s Tomem podívali, protože náš manažer měl nějak moc dobrou náladu, to se mi nějak nezdá.

Posadili jsme se na připravené židle a Honza začal. „Tak s kým z vás začneme?" Přemýšlel a nakonec se podíval na mě a pokýval hlavou.

„Rebecco, posílal jsem dotaz do WBIS. Jsou nadšený, že si nabídku přijala, ale přijedou se ještě podívat na tvé schopnosti a v případě, že je oslníš, s čím počítám, tak ti dají smlouvu na podepsání, že je budeš reprezentovat." Usmál se.

Chtělo se mi radostí brečet. Které krasobruslařce se stane něco tak úžasnýho, že si jí samo vedení WBIS vybere do klubu, bez ucházení se o místo?

„Moment, WBIS?" Podivil se Tom.

Teď mi došlo, že jsem mu to vlastně asi neřekla.

Přikývla jsem. „Zlato, to je úžasný! Jsem na tebe strašně pyšnej!" Řekl a vtiskl mi pusu na tvář.

Začervenala jsem se a odpověděla. „Děkuju. Jo a jinak jim můžeš napsat, že jim vytřu zrak!" Odpověděla jsem sebevědomě. Honza pokýval hlavou. „Tak to jsem rád. To bychom měli a teď ty, Tome." Na chvíli se odmlčel.

„Dostal jsem nabídky do cvičných týmů od klubů Florida Panthers, Nashvile Predators a San Jose Sharks." Dořekl a podíval se na Toma. „Je jenom na tobě, kterému klubu přistoupíš na podmínky. Samozřejmě, že když tě daný klub odmítne, může si tě vytáhnout jiný, s tím musíš počítat." Tom pokýval hlavou. „Volbu mám jasnou, beru Floridu." Řekl s úsměvem. Najednou mu ale úsměv zvadl. „Honzo, kde je zázemí WBIS?" Optal se.

„O tom jsem s vámi taky chtěl mluvit... vypadá to, že od sebe budete muset být tak 8000 kilometrů."

**********************

Další kapitola konečně na světě!:)

Nemám zase moc času na psaní, takže budu ráda za podporu v podobě vote a komentářů, abych věděla, že vás příběh baví, a že musím rychle napsat další části.:)

Jinak nebojte se, v příští kapitole se dozvíte, jak to s Tomem a Rebeccou vlastně bude a jestli opravdu budou muset jít každý skoro na jiný konec světa.

Dejte mi vědět, jak se vám kapitola a celkově příběh líbí, zpětná vazba je pro mě důležitá při dalším psaní, děkuji předem!:)