Hokejový sen 2

5. Loučení a inspekce

Kouknula jsem se na Toma, poté zpět na Honzu a snažila se z jeho výrazu vyčíst, jestli to myslí vážně. Honza si povzdechl. „No, také jsem zkoumal, jak by se to dalo obejít, ale bohužel to nejde." Sklopil oči. Myslela jsem, že se rozpláču. Nemůžu být od Toma takhle daleko přeci.

Instinktivně jsem Toma chytla za ruku, on sevřel tu mou ještě pevněji. „Kolik mám času, než budu muset odletět?" Zeptal se smutně. Honza chvíli neodpovídal, jen tak těkal pohledem mezi mnou a Tomem. „No?" Nakrčila jsem obočí. „Zítra si musíš sbalit a pozítří ti letí letadlo ráno, abys přiletěl večer." Oba jsme s Tomem nasadili překvapený výraz. „Už tak brzo?!" Vybuchla jsem nakonec první já. „Bohužel."

„Jinak nezapomeň, že se na tebe přijedou zítra podívat ty vyslanci z klubu." Snažil se Honza otočit řeč jinam, ale mě to ještě více naštvalo. „To ani nebudu moct strávit ten poslední den s Tomem?" Honza pokrčil rameny. „Kariéra je kariéra a vztah je vztah, s tím se nedá nic dělat. A teď už běžte, musím ještě vyřešit pár věcí."

Vyšli jsme s Tomem ven a nikdo ne neodvažoval říct ani slovo. Nakonec jsem to ticho prolomila já. „Takže takhle to všechno skončí?" Zašeptala jsem. Tom se na mě obrátil. „Tohle neříkej, najdeme způsob, jak to bude fungovat, skype, chat, existuje spousta možností." Usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala, ale myslím, že oba v hloubi duše víme, že tohle nemůže fungovat.

Následující den mě probudil telefonát od Honzy. „Ano?" Zamumlala jsem rozespale do telefonu. „Rebbeco, podařilo se mi přesvědčit vyslance, že se na tebe mají přijít podívat až zítra odpoledne, takže i stihneš doprovodit Toma na letiště." Pookřála jsem. „Ty si úžasnej, děkuju!" Poděkovala jsem Honzovi, zavěsila telefon a vydala se za Tomem.

Zazvonila jsem na Tomův barák a chvíli čekala na odpověď, když Tom vylezl ven ze dveří. „Co tady děláš?" Zeptal se překvapeně, protože jsem v tuhle dobu měla trénovat. „Honza to celé ukecal na zítra, tak jsem tady." Usmála jsem se a Tom mě pustil dovnitř.

„To je ale bordel," vyčetla jsem mu, když se všude po jeho pokoji váleli hokejky a kusy oblečení. „Hele taky bys neměla vzorně uklizeno, když balíš věci, navíc musím vzít zatím to nejdůležitější, zbytek věcí mi potom přivezou lodí a přepraví až na Floridu." Vysvětlil mi Tom. „Však jsem tady, abych ti pomohla." Ujistila jsem ho a začala se hrabat v oblečení a věcech.

„Takže, hlavní je výstroj, tu máš?" Zeptala jsem se. Tom pokýval hlavou, ukázal mi výstroj a naskládal ji do kufru. „Ale stejně všechno dostanu nové v barvách Floridy." Přikývla jsem.

Celý zbytek odpoledne jsme dobalovali zbytek důležitých věcí a večer zašli na poslední večeři tady u nás před Tomovým odletem. A jelikož Tom opouští ČR už brzy ráno, rozhodla jsem se u něj přespat, abych mohla jet s ním.

„Vstávej, zlato." Uslyšela jsem Tomův hlas ve vskutku nekřesťanskou hodinu, ve dvě ráno. „Co se děje?" Zamumlala jsem rozespale. Tom se zasmál. „No jedeme na letiště, šup vstávej!" A strhl ze mě peřinu. Zamumlala jsem pár láskyplných nadávek a nakonec vstala.

Prospala jsem se ještě cestou v autě. Tom si vzal kufr, zahákl za něj hokejky a vyrazili jsme k odbavení.

Celou dobu jsem přemýšlela o tom, že to nezvládnu. Prostě nevím, jak se s Tomem rozloučím.

„No konečně, odbavení nesnáším." Odfrkl si Tom a zkontroloval čas. „Ještě je chvilka času, chceš někam jít?" Zeptal se a já přikývla.

Procházeli jsme se spolu kolem letiště a podívali si o jeho angažmá na Floridě. Tom měl pořád pocit, že to nezvládne, ale já jsem ho utěšovala, že je ten nejlepší, a také že lepšího brankaře nováčka prostě sehnat nemohli. No, a potom také nastal ten osudný čas loučení.

„Za hodinku mi to letí, budu muset jít." Podíval se na mě a v tu chvíli jsem se rozbrečela. „Ale notak, zvládneme to." Konejšil mě Tom a přivinul mě k sobě. Vzlykala jsem na jeho hrudi a neměla v úmyslu ho někam pustit.

Nakonec to ale přijít muselo.

Zamávala jsem naposled Tomovi, slzy stále v očích. Tom smutně pozdrav opětoval a zmizel hledat svůj gate.

Tohle snad není pravda! Zavzlykala jsem si, když mi došlo, že už teď mi Tom chybí a to ještě ani neodletěl.

Na letišti už jsem být nechtěla, proto jsem se vypravila na nádraží a chytil vlak zpátky domů. Při cest mi píplo upozornění na Twitter. Tom právě přidal tweet. Rozhodla jsem si ho samozřejmě přečíst.

Kerner_t1 : #travel #Florida #soon #hockeygoalie #NHL

Při pohledu na tweet jsem se musela i pousmát, protože Tomovi takovou příležitost samozřejmě z celého srdce přeju. Taky jsem tu status hned okomentovala.

Rebbeca_n : Good luck! Miss you!♥

Povzdechla jsem si a hned mobil zaklapla, protože jsem dorazila domů a čeká mě spousta připravování na vyslance z klubu WBIS.

Jak to tak bývá, čas uběhl jako voda a já se v šatně chystala na ohromení všech, co se přijeli na mě podívat. Vlasy stažené do drdolu, brusle na nohou a vyrážím k ledové ploše.

Přišla jsem před led a uviděla trenéra, jak stojí opodál s nějakou ženou a mužem. Muž měl na sobě černý oblek, který mu ladil se stejně zbarvenými vlasy a žena zase červené šaty.

Vydala jsem se k nim.

Trenér mě představil a potřásla jsem si s oběma rukou. Měli stejný neutrální výraz a drželi bloky na zapisování. Nevypadají moc přátelsky, pomyslela jsem si a radši zamířila rovnou na led.

Nádech, výdech. Jednou jsem si objela dokola ledovou plochu, jak to s oblibou dělávám a poté uprostřed zaujala výchozí pozici.

Hned jak se ozvala hudba, přestala jsem vnímat celý svět a soustředila se jen na bruslení. Ani mi nedocházelo, že mě právě pozoruje nějaká inspekce z klubu, který bych chtěla reprezentovat.

Naprosto jsem se oddala skokům a piruetám, až byl konec sestavy. Při závěrečné póze jsem uslyšela potlesk, který mě vrátil zpět do reality. Opět jsem objela jednou ledovou plochu kvůli vydýchání a vrátila se k trenérovi a inspekci.

Když jsem přišla, oba si mě chvíli prohlíželi a porovnávali poznámky z notesů. Poté na mě promluvila ta žena. „Gratuluju, Rebecco! Bereme tě!" Usmála se. „Děkuju!" Vykřikla jsem samou radostí. Jen jedna otázka mi stále ležela na srdci. „Kam budu muset odjet nebo odletět?" Ta žena se znovu usmála a odpověděla, „na Floridu."

**************************

Tak je tady další kapitolka, jak se vám líbila?:)

Vím, že to byla strašně dlouhá doba, co jsem vydala předchozí díl, ale se školou jsem vůbec nic nestíhala. Teď také letím na dovolenou, takže další kapitoly se dočkáme asi kolem konce června. 

Jinak budu opět ráda za votes a komentáře, děkuji za podporu!:)