Hokejový sen 2

7. Nový domov, Florida

Čas uplynul jako voda a můj odlet na Floridu se již nezastavitelně blížil. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mě WBIS přijalo k sobě, jenže na u druhou se mi nechtělo opouštět rodné město. Každopádně, dneska mám spoustu úkolů, které ještě před odletem musím zvládnout, a jeden z nich je, zajít za trenérem.

Sice jsem se s ním loučila už dřív, ale přišlo mi nefér nepopřát mu aspoň hodně úspěchů v klubu.

Dorazila jsem do mé oblíbené arény, kde zrovna probíhal trénink jedné mladší krasobruslařky. „Trenére!" zavolala jsem a zamávala mu. Úsměv mi opětoval a pokynul té holce, ať si dá pauzu.

„Rebecco! Rád tě vidím, co tě sem přivádí?" zeptal se a přitom trochu sklopil oči. „Chtěla jsem se ještě naposledy rozloučit a popřát ti hodně úspěchů v klubu. A určitě se přiletím podívat, někdy o letní přípravě." Usmála jsem se, abych mu trochu zvedla náladu. Kupodivu to zafungovalo, a i na jeho tváři se objevil malý úsměv.

Po rozloučení s trenérem následovalo nekonečné balení kufrů.

„Achjo," povzdechla jsem si, ale někdo ty kufry sbalit musí. Takže, brusle mám, celou skříň o oblečením taky. Musela jsem se až pousmát, že jsem vážně skoro všechno oblečení do těch kufrů nastrkala. Nakonec jsem zkontrolovala pas a všechny potřebné doklady. Fajn, vypadá to, že mám všechno.

Svalila jsem se na postel a rozhodla se mu napsat, protože on o tom příletu neví.

Rebecca: Ahoj, hádej co?

Tom odepsal téměř hned, takže jsem ho asi chytla někde na hotelu.

Tom: Copak?:)

Rebecca: Zítra tě čeká překvapení!♥

Tom: Jaké?

Rebecca: Uvidíš, zatím se měj!:*

Tom: Dobře, těším se, pa.:*

Paráda, to bychom měli. Teď už zbývá jen si lehnout a čekat až se zítra probudím.

A je to tady! Pomyslela jsem si, když jsem se ráno vzbudila a uviděla nachystané kufry u dveří.

„Dobré ráno." Pozdravila mě mamka a položila přede mě talíř palačinek. „Mňam!" usmála jsem se a s chutí se do nich pustila.

S mamkou jsme si ještě chvíli povídali o všem co mě čeká a na co si dát pozor, když byl čas vyrazit na letiště. Popravdě jsem z toho celkem nervózní.

Na letiště jsme dorazili s krásným časovým předstihem a hledali tu ženu, která mi má dát všechny informace. Uviděli jsme jí, jak stojí poblíž jednoho z odbavovacích boxů.

„Dobrý den," pozdravila jsem, abych upoutala její pozornost. „Ahoj, Rebecco. Mám tu pro tebe všechny informace." Řekla a podala mi papír. Teda spíš skoro štos papírů.

„Všechno je tam vysvětlené a odbavování máš u toho boxu hned vedle." Ukázala na box s číslem 48, kde se právě objevil nápis Florida. Jak to řekla, tak se rozloučila a popřála mi hodně štěstí.

Odbavení jsme s mamkou sfoukli skoro hned a do odletu letadla zbývaly dvě hodiny.

Čas jsme zabíjeli různým prohledáváním letiště a dali si kávu.

Když jsem se potom ploužila do bezcelní zóny, zmocnil se mě smutek, že odlétám. Objala jsem mamku, rozloučila se a vyrazila.

Podívala jsem se na letenku, který Gate je ten správný a zjistila, že je to ten úplně vzadu. Jasně, já mám totiž na tohle vždycky štěstí.

Dorazila jsem zrovna, když se začalo nastupovat do letadla. Prokázala jsem, že mám platnou letenku a pas a pokračovala tubusem až do letadla. Našla jsem si svoje místo a vůbec nevnímala, jak nám letuška ukazuje bezpečnostní pokyny. Už jsem se viděla s Tomem na Floridě. No, pokusím se usnout, abych zabila čas, pomyslela jsem si, když se letadlo odlepilo od země.

Jenže celou cestu jsem nezaspala, to se prostě nedalo, a tak když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že teprve přelítáváme z pevniny nad oceán. Takže ještě tak dalších pět hodin nebo já nevím.

Ani z okýnka jsem se moc dívat nemohla, jelikož všude jen oceán a mraky. Jak tohle přežiju aniž bych neumřela nudou tak to vážně netuším.

Každopádně jsem prohrabala batoh a zjistila, že jsem si přibalila knížku. Paráda! Hned jsem jí otevřela a tím krásně zabila celou zbývající cestu.

Tentokrát jsem se z okna podívala, když letadlo začalo klesat. Byl to krásný výhled.

Po přistání bylo všude hodně zmatku. Vůbec jsem nevěděla kam mám jít nebo co mám dělat. Uklidni se, říkala jsem si pro sebe a jako první jsem se vypravila najít svůj kufr nebo spíš kufry.

Naštěstí se žádnej neztratil a já mohla v klidu pokračovat z letiště, kde by měli čekat další zástupci WBIS.

Hned co jsem vylezla, zahlédla jsem ženu a muže v mikinách, na kterých byl přesně nápis WBIS. Zamířila jsem k nim a představila se. „Jsme rádi, že jsi tady, těšili jsme se," usmál se na mě ten muž a potřásl mi rukou. „Přesně tak, takový velký talent by byla škoda nemít v týmu." Přidala se k němu ta žena a i ona mi potřásla rukou.

„Takže k hotelu tě dopravíme to je jasný. Budeš bydlet jeden hotel vedle od nováčků v hokejovém týmu s ostatními z tvé ligy." Začal mi ten muž objasňovat, co se bude dít dál.

Hned vedle hotelu, kde je Tom! To je snad sen! Jsem ani nečekala, že budeme takhle blízko sebe, to je parádní.

„První trénink ti začíná zítra odpoledne, tady máš týdenní rozpis." Podal mi tabulku se zvýrazněnými časy. „Každý týden si vyzvedneš novou a radím ti, dej si jí na dobře viditelné místo, kde ji neztratíš. Jakmile nepřijdeš bez vážné omluvy na trénink, je mi líto, ale končíš." Pokývala jsem hlavou, že všemu rozumím a vyrazili jsme do hotelu.

Cestu jsem si náramně užívala, všechen ten výhled na pláže, palmy a všechno ostatní kolem.

Vylezli jsme z auta u hotelu skoro vedle obrovské arény. Zírala jsem na ni asi 5 minut s otevřenou pusou. Tak tady bruslit to bude úžasný.

Převzala jsem klíč od svého pokoje, seřadila kufry do řady, aby tam bylo aspoň trochu k hnutí, protože vybalovat jsem teď rozhodně nehodlala. Jen jsem se převlékla a upravila a nakonec poslala Tomovi textovku, ať jde do haly pro svoje překvapení.

Vešla jsem do lobby druhého hotelu, kde jsem uviděla Toma stát u recepce. Zvedl hlavu a když mě uviděl, rozeběhl se a chytl mě do náručí. „Co tady děláš?" zeptal se udiveně.

Všechno jsem mu vysvětlila a Tom se usmál. „Tak to je paráda."

Když jsem se chystala ještě něco říct, prošla kolem nás nějaká holka a zastavila se u Toma. „Jdeš dneska taky na tu párty, ne? Bude sranda." Mrkla na něj. Tom přikývl a ta holka odešla.

Zkřížila jsem ruce na hrudníku. „Jo tak ty ses tu už takhle zabydlel."

**********************

Ahoj, omlouvám se, že nebyly žádné části asi půl roku nebo tak, ale neměla jsem vůbec čas, teď mě ještě čeká učení na maturitu.

Ale čas na psaní si snad najdu. Tak aspoň tady máte novou část!:) Jak se vám líbí?:) Budete i po tom půl roce chtít pokračování příběhu?:)