One Smile | FF of Sebastian Navrátil

~3~

Čekáme, až začnou hrát Horkýže Slíže. Vyšli jsme úplně navrch areálu, kde byl krásný výhled. Najednou se na pódiu objevil někdo, koho bychom tam nečekali.

,,Ahoj, omlouvám se že zdržuji, ale potřeboval bych se na něco zeptat. Není tady náhodou někde dívka jménem Míša, kterou jsem dnes odpoledne srazil u Kauflandu?" zjevil se na pódiu Seboš.

,,Michalo, nějaká jmenovkyně ti ho přebírá" zasmála se mi Natálie. ,,Škoda, že ta jmenovkyně jsem já" řekla jsem a rozběhla se dolů k pódiu.

,,Tak asi nic" řekl Sebastian smutně a chtěl odejít. ,,Sébo, tady jsem!" zakřičela jsem udýchaně, když sešel z pódia. Několik holek se na mě kouklo vražedným pohledem, ale to jsem ignorovala.

Jen se široce usmál a vydal se ke mně. ,,Nemáš být náhodou v Děčíně?" nadzvedla jsem jedno obočí. ,,Tam už mám po koncertě, tak jsem se rozhodl zajet zpátky... Víš co, kouknout se na ostatní kapely..." zaculil se.

,,Jo, tak proto si ještě před chvíli stál na pódiu a hledal mě." snažila jsem se dělat naštvanou. No... Šlo mi to lehce, protože jsem naštvaná vážně byla.

Ani nevím proč, prostě mě ztrapnil... ,,Tak promiň, ale já jsem se ti chtěl ještě omluvit a nějak ti to vynahradit..." sklopil oči.

,,Dík, ale já to vynahrazovat nepotřebuju a ani nechci. Ale dík... Jdi si užit ostatní kapely... Ahoj" rozloučila jsem se s ním a chtěla odejít.

,,Počkej!" zavolal a chytil mě za ruku. Otočil si mě k sobě a zadíval se mi hluboce do očí... ,,Co to jako zkoušíš?" celkem hnusně jsem po něm vyštěkla.

Místo toho, abych byla nadšená z toho, že mě právě drží za ruku kluk ze snů několik tisíců holek, byla jsem na něho zlá. Nevím, co to do mě vjelo.

Vyškubla jsem se mu a utekla pryč. Co nejdál... Zavolala jsem Naty.

Já: Ahoj, promiň, ale já už se nevrátím... Užij si to tam...
Naty: Ahoj, jakto? Proč bulíš? Co to bylo s tím Sebastianem?
Já: Moc otázek... Někdy ti to řeknu, fajn?
Naty: Ok... Tak pa...
Já: Ahojky.

Sedla jsem si na lavičku v parku. Pak jsem si uvědomila, ze nemám kde spát. Tuhle noc jsem měla strávit právě u Naty... Už jsem ji nechtěla volat a znovu otravovat.

,,Promiň" ozval se za mnou hlas, který mi pomalu, ale jistě začal lézt na nervy. Protočila jsem očima a otočila se na něj. ,,Za co zas?" začala jsem skoro řvát.

,,Za všechno..." povzdechl si. ,,Fajn, udělá ti dobře, když ti řeknu, že omluvu přijímám?" koukla jsem se na něj tázavě. ,,Ani bys nevěděla jak" pousmál se.

,,Tak omluvu přijímám... Ale teď už mě prosím nech jít, musím si ještě najít hotel" odsekla jsem a vykročila. ,,Proč hotel?" začal se vyptávat.

,,Abych měla kde spát?" řekla jsem... ,,Můžeš přespat u nás v dodávce." nabídl mi. No to snad nemyslí vážně ne? ,,Ne, díky, to je v pohodě" odmítla jsem.

On ale stále naléhal. ,,Prostě jsem řekla, že ne!" zakřičela jsem na něj vytočeně. ,,Tak promiň" zamumlal a sklopil hlavu.

,,Sebastiáne, můžeš mi vysvětlit, kde jsi? Všude tě hledám a ty mi ani nezvedneš mobil!" objevil se za ním člen jeho kapely. Ten, který ho popoháněl u Kauflandu.

Když uviděl mě, zaculil se... ,,Je, ahoj, promiň, že tady před tebou řvu... Ale kdyby mě tenhle debil tak nenaštval, nestalo by se!" poslední slova procedil mezi zuby.

,,Ahoj... Ehmm... V pohodě... Já už asi půjdu, hlídej si ho..." zasmála jsem se na blonďáka a chtěla odejít... ,,Jmenuju se Vojta!" promluvil za mnou. ,,Míša" otočila jsem se a usmála se.

,,Jakto, že na něj jsi tak milá a na mě tady ječíš přes půl Plzně?" rozhazoval Séba rukama kolem sebe. ,,Protože on mě před všema neztrapnil, víš?" založila jsem si ruce. Jen jsem slyšela, jak Vojta vybuchuje smíchy.

,,Co se stalo?" zeptal se, když už byl zas o něco klidnější. ,,Tady pan Navrátil vylezl na pódium a začal hledat holku jménem Míša, kterou srazil u Kauflandu." zasyčela jsem.

,,Tu, o které mluvil celou cestu do i z Děčína?" šťouchl Vojta do Sebastiána. ,,Ty si krypl" odfrkl nasraně Séba a odešel. ,,Čau" zamumlal, že ho nebylo skoro slyšet.

,,Ahoj" zamávala jsem mu, ale on už byl za rohem. ,,Proč ho to tak vzalo, vždyť to byla jen sranda ne?" zeptala jsem se nechápavě. ,,Neřeš" mávl Vojtěch rukou. ,,Ok... Hele tak já jdu, ať ještě něco najdu..." usmála jsem se na něho.

,,Co? Jako nocleh?" nadzvedl Vojta obočí a já přikývla. ,,Tak pojď spát k nám do dodávky... Vadit nám tam nebudeš, teda mně určitě ne..." lišácky se ušklíbl a já po něm vrhla vraždný pohled.

,,Víš co? Chytněte se s panem Sebastiánem Navrátilem za ruku, a můžete si jít oba spát do ty vaší dodávky, ale já si jdu najít hotel!" chytla jsem se za hlavu.

,,Fajn, ale za ruku se s ním chytat nebudu! Půjdu taky do hotelu, z y dodávky jsem vždycky rozlámanej a nemůžu se ani hnout" mrknul na mě.

Souhlasila jsem a vyrazili jsme. Po nekonečné cestě jsme konečně našli hotel, který byl volný. Ale jen jeden pokoj s manželskou postelí.

To nějak přežijeme... Bude to divný, ale nemáme na vybranou.

Pomalu jsem se chystala ke spánku. Vojta něco dělal na mobilu a za chvíli ho odložil na noční stolek. ,,Jdeme spát?" zeptal se a opět se usmál.

,,Jo..." zívla jsem a lehla si na záda. ,,Tak dobrou" řekli jsme oba najednou a začali se tlemit. Po chvíli jsme oba usli.

,,Ty jsi vesmírná... Ty nemáš konec ani začátek... Tak kde hledat mám? Jsi jenom jednou z planet na dráze..." začal mi vyzvánět budík... Upsss... Trapas...

,,Do háje!" bouchla jsem do mobilu a budík konečně utichl. Zapomněla jsem si ho vypnout. ,,Tak Vesmírnou jo?" ozvalo se za mými zády. ,,Hmm..." zabručela jsem.

<Pohled Sebastiána>
Asi ve tři ráno mi přišla zpráva na Messengeru. Nemohl jsem usnout, a tak jsem se rozhodnul to ještě zkouknout.

"Uživatel Vojta Drahokoupil vám odeslal(a) fotku" zobrazilo se na obrazovce mého mobilu. Rozklikl jsem zprávu a co jsem neviděl...

Poslal mi selfie, jak spí s Míšou v posteli... Oni jsou spolu na hotelu. To je fakt debil! Vždycky si najde nějakou fanynku na jednu noc, jen se s ní vyspí a pustí ji k vodě. A ještě ke všemu... Říkal jsem mu, že se mi Míša líbí.

<Pohled Vojty>
Upssss... Tak teď jsem Sebastiána asi pěkně naštval... Dal mi jen "zobrazeno". Na vedlejší půlce postele začala hrát Vesmírná.

Aaaa, tady si někdo nevypl budík. ,,Tak Vesmírnou jo?" zeptal jsem se. ,,Hmmm" zabručela rozespalá Míša.

Pomalu jsme vstali a začali si balit věci. Potom jsme si skočili ještě pro něco k jídlu. Celou cestu jsme si povídali.

Doprovodila mě až k dodávce. ,,Tak se měj" usmála se sladce. "Vojto, teď, nebo nikdy" říkal jsem si v duchu.

3,2,1...
Tak, to je pro dnešní kapitolu vše... 😄 Ten konec... Prosím, nechte mě žít 😂 Bye ✌️👋💕