Dědička Salazara Zmijozela

Návštěva

Šátkem jsem si zakrývala nos a ústa a mířila chodbou do svého pokoje. Zdálo se, že ani postavám na obrazech nová vůně domova zrovna nevoní. Dámy se nenápadně dusily, děti něco zlostně vykřikovaly a ostatní se to většinou snažili ignorovat. Jediní lidé na obraze, co se nijak nevyjadřovali a dění kolem je nechalo zcela chladné, byli umístění skoro na konci chodby. Na chvíli jsem se u rodinného portrétu zastavila. Od doby, co si jej pamatuji, se nikdo z postav nepohnul ani o centimetr. Když jsem byla malá, snažila jsem se postavy k nepatrnému pohybu donutit. Marně. Tento obraz jako jediný namaloval mudla. Pozorně jsem si jej prohlédla, a i když mi byl znám každý detail, zmohl mě na pár vteřin pocit smutku. Malíř namaloval tři postavy. Megan Taylor vypadala i na obraze jako nejmoudřejší žena na světě, ale v jejích očích se odráželo nekonečné štěstí. Takové, které si u ní ani nepamatuji. Držela v náručích zabalené do zelené zavinovačky malé dítě. Ano to jsem byla já před více jak deseti lety. Časy se mění. Nakonec můj pohled zabloudil k muži, který jednou rukou držel ženu v pase a druhou lehce podpíral dítě. Byl vysoké hubené postavy, oblečen do tmavého obleku s bílou košilí. Vlasy měl na krátko střižené a sčesané tak, aby mu nepadaly do obličeje. Avšak netvářil se stejně šťastně jako žena vedle něj. Jeho výraz byl ustaraný a očima ostražitě pozoroval každého, kdo se u obrazu zastavil. Jako by dával varování, ať se jeho rodině nesnaží někdo ublížit.

I po smrti na nás dává pozor. Tyto slova jsme si s mámou opakovaly vždy, když jsme si na něj vzpomněly. A i přesto, že jsem jej neměla šanci skoro poznat, jsem věřila, že to tvrzení je pravdivé. Přála jsem si, aby tomu tak bylo. Ale to asi každý, komu zemřel někdo z rodičů...

Odstoupila jsem od obrazu a zase pocítila v sobě prázdno, které svojí smrtí můj otec zanechal. Možná kdyby stále žil, byla bych úplně jiná...máma by tolik nepracovala a já bych byla dítětem delší čas, než jsem mohla být. Zavrtěla jsem nesouhlasně nad svými myšlenkami hlavou. Kdyby mi teď někdo četl myšlenky, vysmál by se mi. Třeba takový Severus by si pohrdavě odfrkl, i když měl Reguluse, mého otce, vcelku rád.

Náhle jsem si vzpomněla, proč jsem vůbec do pokoje zamířila. Proto bylo zapotřebí si zabalit věci. Míjela jsem poslední obraz, na kterém byla babička Elizabeth, Megan a já. Byl zhotoven v nedávné době, a tak se nejmladší dívka mi až nápadně podobala. Vpadla jsem do svého pokoje, ve kterém se mě zmocnil chlad z nezavřeného okna. Aspoň tu ale nebyl smrad. Nepatrně jsem se otřásla zimou a začala balit.

Do tašky jsem házela teplé oblečení, počínající od ponožek až po čepici. A i když mé cestování znamenalo nevystrčit nos do temné noci, oblékla jsem si tlustý svetr a šálu okolo krku a doufala, že někdo u Severuse zatopil. Cestovní kabela vypadala nabalená na několik dní a já do ní cpala ještě poslední dárky, které byly po celou dobu schované pod hromadou oblečení ve skříni.

S oddechnutím jsem konečně zavřela tašku a táhla ji téměř za sebou zpět do laboratoře. Tedy dříve to býval salónek pro hosty, ale už dlouho kromě jiných lékokouzelníků, nebo Severuse k nám nikdo nezavítal, a tak se postupem času salónek plnil papíry a přísadami či lektvary různého druhu. A navíc mít doma vlastní laboratoř zní fakt cool. Babička i mamka už byly také na odchodu do sv. Munga. Rozloučily se se mnou a počkaly, než se přemístím. Pak se i ony přemístily.

Vystoupila jsem z krbu s mírným točením hlavy. Kabelu položila na zem a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo. To se dalo očekávat, vzhledem k tomu, že Severus si zrovna na formality nepotrpěl ani na projevování nějakých pocitů. Avšak za to druhé mohla dle mého jeho bývalá profese smrtijeda, což se dá pochopit. Já bych ve Voldemortově přítomnosti taky dělala, že nic necítím.