Dědička Salazara Zmijozela

Harry Potter

Nemohla jsem se dočkat až vyrazíme. Pyžamové kalhoty jsem vyměnila za tmavé džíny s dlouhé teplé ponožky, na které jsem si nasadila zimní boty. Vrchní díl pyžama jsem si ponechala, protože jsem na něm měla navlečený tlustý zelený svetr a poté již byla připravená vyrazit. Když jsem dorazila k Severusovi a pokřikovala na něj, že můžeme vyrazit, skoro to s ním nehnulo. Klidně odložil tlustou a nejspíše starou knihu a prohlédl si mě. Zastavil pohledem na mých vlasech a protočil očima. Nejspíš mu došlo, že to byl jeden z dárků a pak vstal. „No mohl ses trochu svátečněji obléct," nenechala jsem si odpustit poznámku a doběhla ke dveřím. Opravdu jsem se nemohla dočkat. Severus něco podrážděně zamrmlal na svoji obranu a já se na něj opět zazubila a začala jej znovu popohánět. „No tak, rychle! Nesmíme přijít pozdě, chci, aby na mě něco zbylo," pronesla jsem ubrečeným hlasem a následovala Severuse, který se svým dlouhým krokem hnal chodbami bradavic. Musela jsem jej každou chvíli dohánět, takže to nakonec vypadalo, že se mi snažil utéct.

Když jsme dorazili do přízemí, už byly slyšet hlasy z velké síně. Zatraceně! Snad to všechno nesežrali! Doufala jsem a zrychlila krok. Naopak Severus náhle zpomalil, zdál se sám sebou nejistý a moje maličkost mu nejspíš na sebevědomí moc nepřidala. Když jsem si povšimla, že Severus není nikde poblíž, otočila jsem se. Stál kousek od nějakých dveří, vůbec se nehýbal. Přišla jsem až k němu a vzala jej za ruku. Byla chladná. „Jsi v pořádku?" skenovala jsem jej pohledem. Přikývl, ale ani se nehnul. Možná mu bylo pomyšlení, že přijde s malou holkou do velké síně, nepříjemné. Chvíli jsme jen tak stáli. Co když půjdu první a ty přijdeš, až se na to budeš cítit? Zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že on sám by něco takového nenavrhnul, abych nenabila dojmu, že se za mě třeba stydí. Usmála jsem se na něj. Bylo mi jasné, že je to blbost. Kdo by se taky za mě styděl, že?

Severus si mě na chvíli prohlížel. Zvažoval, jak nejlépe odpovědět. Nakonec pouze přikývl a slabě se usmál. Úsměv jsem opětovala, ale v myšlenkách jsem už byla dávno u hostiny. Pustila jsem Severusovu ruku a rozeběhla se. Nasadila jsem opravdu rychlé tempo. „NECHTE MI TAKY NĚCO!" zakřičela jsem, když jsem vběhla do velké síně a hnala se k jídlu.

Zdálo se, že mě nikdo ze studentů neočekával a tak na pár vteřin zanechali všeho, co dělali a vyplašeně na mě zírali. Profesorský sbor, který se rozhodl v bradavicích strávit vánoce, koukali také. Avšak jedinému Brumbálovy cukaly koutky, když se mi jen tak tak podařilo zastavit, obsadit volné místo na lavici a začít se cpát prvním na co jsem narazila.

„RAF!" ozvalo se několika hlasně. Zamrkala jsem, polkla sousto a zmateně se rozhlédla kolem. Ano, z toho hladu jsem si naprosto přestala všímat svého okolí. Hlasy patřily třem rusovlasým hlavám, tedy Ronovi, Fredovi a Georgovi. Doširoka jsem se usmála a opět si vzpomněla na zásady slušnosti. Vstala jsem, všem popřála veselé Vánoce a pak se obejmula i s rodinou Weasleyovců. „Co tady děláš?" ptali se hned a Fred se trochu posunul abych si mohla sednout mezi ně. „Jím. Co se tak divíte? Mamka s babičkou pracují a vaši odjeli do Rumunska, takže letošní Vánoce trávím tady," znovu jsem se zazubila a pokračovala v okusování kousku krocana. „Jinak moc děkuji za dárek, fakt se vám povedl, což se stává výjimečně," poslední část věty, jsem spíš zahuhlala a vzpomněla si na předminulé Vánoce, kdy mě po zahradě pronásledovalo jmelí. Slabě jsem se nad tou vzpomínkou otřásla. Nesnáším jmelí, naprosto nepotřebná tradice. „Ty máš taky weasleyovský svetr a má stejnou barvu jako ten Harryho!" překvapeně jsem se otočila na chlapce, který celou dobu seděl naproti mně a prohlížel si mě. Obdarovala jej úsměvem a natáhla k němu ruku, „ahojky, jsem Nirafé Taylor a ty nejspíš budeš Harry Potter, ne?" můj úsměv se ještě rozšířil, když si Harry se mnou potřásl rukou a přikývl. „Ráda tě poznávám, zrovna nedávno jsem slyšela o tom, co se stalo na famfrpálu," a nabrala si další kousek krocana. Byl vážně dobrý. Musím pak skřítky pochválit. „Kde si to slyšela?" zeptal se Harry, kterého krocan asi tolik nelákal. „Ále Albus to říkal," kmitla jsem rameny a odpověděla na něco Georgovi. „Ty se s ním znáš s Brumbálem?" ten kluk je nehorázně zvědavý... „Je to rodinný známý. Což je dobře, protože bych tu u kmotra asi jinak být nemohla, i když..." začala jsem uvažovat, zda by mi tu Albus dovolil být i kdyby neznal moji rodinu. „Kdo je tvůj kmotr?" opravdu má hodně otázek. Nepatrně jsem se ošila. Věděla jsem, že jak Severus, tak i ostatní nemají rádi, když se nadhodí téma kmotr. Jako mě to nevadí, klidně bych rozeslala sovu každému kouzelníkovi s oznámením, že můj kmotr je obávaný a neustále podrážděný Severus Snape, který i když na to zrovna nevypadá, je velice citlivý a hodný člověk. Na pomoc mi přispěchal Fred, který Harrymu poručil zatáhnout za jednu kouzelnickou žabku, která nám bouchla před očima a místo ní se objevil klobouk s bílými myšmi. Talíř jsem si přitáhla blíže k sobě a na těch pár myší podezřivě hleděla. Pokud se jen jedna z nich dotkne nějakého jídla, osobně ji zašlápnu. Vedla jsem s obavou vnitřní monolog. „Snaž se prosím ostatním nekazit chuť," ozvalo se najednou v mé mysli a já se ohlédla k profesorskému stolu. Hagrid s Minervou už byli docela ve veselé náladě, Brumbál něco sděloval Kratiknotovi a Severus mě mlčky s úšklebkem pozoroval. Šibalsky jsem se na něj usmála. Bylo mu jasné, že kdyby některá z myší opravdu spáchala onen zločin, tedy dotkla se nějakého jídla, s radostí bych ji rozšlápla.