Dědička Salazara Zmijozela

Nečekaný útok

Dlouhou dobu trvalo než jsem došla do starého, dosti zchátralého domu, kde byl každý kus nábytku zničený a každé okno zaděláno dřevěnými prkny. Byl to opravdu zvláštní dům.

Když jsem do něj prve vkročila, zkontrolovala jsem, zda jsem v bezpečí. V tak pochybném domě by nebylo zrovna náhoda potkat někoho nebezpečného. Avšak dům byl prázdný, zanechán na pospas času a tuně hromadícího prachu. Nakonec jsem se přesunula do patra, kde se dle všeho nacházela ložnice. I zde byla všechna okna zadělána a téměř všechen nábytek buď zničen, nebo pohozený do prostoru. Unaveně jsem se posadila na matraci, která byla místy rozpáraná, ale jinak se zdála v pořádku. Opřela jsem se nejdřív zlehka o zeď jako bych se bála, že se každou chvíli zhroutí, ale poté se o ni již opřela celou vahou i hlavou. Zavřela jsem oči. Chtělo se mi spát, tak moc spát a bolest, která mi pulzovala někde u žeber, mi ke slastnému spánku dávala ještě větší důvod.

Čí to mohl být asi dům? Zaobírala jsem se zatím v myšlenkách. V šeru jsem se rozhlédla kolem. Žádné fotografie, žádné osobní věci, jako by tu nikdo nikdy nebydlel. Jen ten starý rozbitý nábytek...

Tápala jsem ve tmě, ale bezvýznamně. Šel na mě chlad, který jsem nedokázala setřást...zcela mne ovládl, celá jsem se třásla a nedokázala přestat... to však nebyl sen. Zamžourala jsem do temnoty. Musela jsem usnout. Ale na jak dlouho? V mé blízkosti nebyl žádný ukazatel času a prkna přibitá na okna mohla svojí temnotou mást, nebo také ne. Nahmatala jsem hůlku a promrzlými prsty ji sevřela a rozsvítila. Chvíli ve mně panoval strach při myšlence, co nebo koho spatřím až vykouzlím světlo, ale vše bylo stejné jako předtím. Vstala jsem. Neskutečně mě bolela záda, nejspíš tím, jak jsem byla celou dobu opřená o zeď. Po chvilce se mi vrátil cit do nohou a já se opět zorientovala. Za dne to tu bylo přívětivější... opatrně jsem sestoupila ze schodů do přízemí a pak vyhledala chodbu, která vedla pryč.

Čím blíže jsem byla vrbě mlátičce, tím více jsem si uvědomovala, že jsem nejspíše prospala minimálně půl dne. Ale i přes ono zjištění, kdy venku byla opravdu tma, jsem se cítila stále unavená. Co unavená, byla jsem naprosto vyčerpaná! Sedla jsem si na okraj jámy a nos vystrčila do mrazivého večera. Není divu, že mi je taková zima, už pár hodin jsem se neohřála... kabát jsem si i přes bolest přitáhla blíž k tělu, přestože to prakticky už více ani nešlo a jen tak seděla. Když v tom mě napadlo, že se po mě možná někdo sháněl. Že by mamka a Severus? Ani jednoho jsem stále netoužila nijak zvlášť spatřit. Ale tady jsem zůstat nemohla. Na to mi byla až moc velká zima. Neohrabaně jsem vylezla ze své skrýše a dotkla se onoho suku, který tak zázračně uspal vrbu mlátičku. Vrba se stejně jako předtím opravdu uklidnila a já se mohla vzdálit. Když jsem byla v dostatečné vzdálenosti, naposledy jsem se ke stromu otočila. Ten dům nebyla zrovna špatná skrýš...rozhodně to nebyla má poslední návštěva. Můj zrak se opět stočil k hradu. Zářil ve tmě jako lucerna, a tak jsem se rozhodla zhasnout svoji hůlku abych nevábila zbytečnou pozornost. Avšak nejspíše pozdě...

V nedalekém houští zašustilo listí a zapraskaly větvičky. Nebyla jsem tu sama. Se zatajeným dechem jsem skenovala křoví a byla připravena k útoku. No připravená...to se po fyzické stránce zrovna říct nedalo, ale tep se mi adrenalinem natolik zvýšil, že jsem byla dostatečně ve střehu. Z nedalekého křoví vylétli noční ptáci, které nejspíše polekali stále se blížící zvuky. Leknutím jsem nadskočila a ztratila svoji obezřetnost, když v tom se houští otevřelo. Vyděšením jsem střelila první kouzlo, které mě napadlo, ale několik stop výš než byla vycházející hubená postava. Kouzlo zasáhlo jednu větev stromu, ta praskla a skácela se k zemi. Přímo na osobu přede mnou. Slyšela jsem výkřik. Vlastní počínání mě dohnalo k výkřiku. Z křoví se skokem vynořila další postava a snažila se větev, co nejrychleji odtáhnout. Útočníci byli dva a já stále omámená strachem couvala dozadu. Možná jsem si koupila dostatek času na ukrytí se u vrby mlátičky, ale možná také ne. Otočila jsem se na patách a snažila se od místa činu vzdálit.