Dědička Salazara Zmijozela

Kouzelnický souboj

Albus už byl nějakou dobu pryč, ale Severus se stále nepohnul ze svého místa. Řekla bych, že jeho mozek přímo praskal všemi neúprosnými myšlenkami. Když si po nějaké době všiml, že jej s otazníkem pozoruji, falešně si odkašlal a vstal. Obešel stolek a došel ke své neskromné knihovně, kde začal něco hledat. „Měla bys jít spát, je pozdě," pronesl, ale ani se na mě nepodíval. Já se patřičně protáhla a také se po té době z křesla zvedla. Přišla jsem k němu a začala si knihovnu také patřičně prohlížet. Mohlo to vypadat tak, že oba něco horečně hledáme. Ale oba jsme věděli, že tam stojíme jen pro zábavu, tedy on proto, aby řeč nestála a já mu dávala patřičně najevo, že jít spát ještě nehodlám. Po několika minutách si poraženě povzdechl a pohlédl na mě. „Tak co usmrkanec jako ty má v plánu?" otázal se. Nad tím oslovením jsem si odfrkla a dokonce protočila očima. Se vzdorem jsem na něj pohlédla a šibalsky se usmála. On věděl, co je v plánu. Odvetu jsem si vyžádala už před půl rokem a fakt jsem za tu dobu trénovala. Tedy trénink nebylo úplně pravé slovo, které bych měla použít, ale každý pokus se počítá.

Severus jen kývl hlavou na znamení pochopení a už se svým dlouhým krokem hnal ke dveřím na chodbu. Následovala jsem jej a následně počkala, až zamkne své komnaty, jako by někdo hýřil nedočkavostí se tam podívat. I když po návštěvě Albuse, kdo ví. „Co se vlastně děje?" byla jsem si jistá, že svoji otázku nemusím rozvádět, přece jen to nebyla zas tak dlouhá doba od toho rozhovoru. „Do toho ti nic není," odbil mě klidně Severus a pokračoval dlouhými kroky více do sklepení. Na chodbách bylo v této době více chlad než obvykle, a i já se i přes tlustý svetr nepatrně otřásla. Pohlédla jsem na Severuse a nedokázala pochopit, že mu v tom jeho hábitu není zima. Ne, byla blbost, aby mu bylo teplo...takže jak to, že nedal vůbec najevo, že mu zima je.

Nakonec jsme došli do nepoužívané učebny. Tedy ona byla používaná, ale pouze na naše malé noční souboje. Staré lavice i se židlemi už byli odsunuty u zdí, nejspíše se je minule nikdo nezdržoval vrátit na původní místo. Aspoň jsme se nemuseli zdržovat. Zaujmula jsem své místo několik metrů od Severuse. „Nezapomeň tentokrát na pozdrav," upozornil na poslední taktický manévr, kdy jsem pro větší úspěch zaútočila hned na začátku. Samozřejmě, že můj útok vykryl a pak mi dal ještě výklad o správném chování v soubojích, i když moc dobře ví, že v reálném životě bych je zrovna nevyužila. Ale pravidla jsou pravidla, chápu. Dala jsem nitrozpytem znamení souhlasu a řádně jej pozdravila. Když jsme se oba přesunuli na svá pole, chvíli jsme mlčky stáli čelem. Dával mi možnost souboj začít. Zdálo se to jako vlídné gesto, avšak mě bylo jasné, že v hlavě střádá různé taktické možnosti, kterými by mě hned po prvním kouzlu mohl rozdrtit na prach. To jsem nemohla dopustit. V hlavě jsem si připravovala pečlivě přichystaný seznam kleteb a obraných kouzel a doufala, že budou stejně silné jako když jsem je zkoušela na posledy. Nepatrně jsem mávla hůlkou a neverbálně pronesla zaříkadlo. Povedlo se. Židle za Severusem se s prásknutím zřítila k zemi. Můj kmotr se překvapeně otočil, aby zjistil, co se děje. Nadešla má chvíle a já začala metat kletby. Díky prvotnímu šoku, kterým jsem mu narušila myšlenky, se plány na mou rychlou porážku rozplynuly a on měl, co dělat, aby vykrýval mé útočné manévry. Po chvilce i on sám mi začal vracet kletby a pro mě nadešel čas vykrývání. Jedno kouzlo mě šlehlo do tváře, kterou jsem si bolestně promnula volnou rukou. Trocha krve. Škaredě jsem se na Severuse podívala, což mi dodalo mnohem více kuráže, než jsem čekala. Vykryla jsem poslední Severusův útok a skočila za převrácený stůl. Hůlka po cestě vyslala ještě kletbu Mdloby na tebe a já slyšela, jak Severusovo tělo narazilo o zeď. To mě přimělo vyslat kouzlo experialliarmus. Kouzlo jej minulo a on už znovu stál na nohách. Po nějaké chvíli jsem byla nucena své útočiště opustit a znovu jsme stáli tváří v tvář. Potřebovali jsme oddech, to bylo znatelně vidět na našem rychlém dýchání, ale ani jeden neztratil svoji obezřetnost. Oba jsme byli stále připravení okamžitě zaútočit, nebo se bránit.

Nakonec se ukázalo, že Severus je mnohem prohnanější, než jsem očekávala a já byla uzavřená ve vodní bublině. Do háje! V bublině se mnou mohl lomcovat jen chvíli, ale i to stačilo, aby ukázal, kdo z nás dvou tu má navrch. Hned, co mě bublina vyplivla a sama zmizela, jsem na Severuse vymrštila kouzlo Alerte Ascenderae, abych mu jeho předešlý útok patřičně vrátila. Nečekal to a s dost velkou ránou se setkal se stropem a znovu se vrátil na zem a spolu s ním i trochu omítky. Ale ani to jej nepřimělo vzdát se a souboj proto pokračoval. Čím však byl souboj delší, tím jsme se rozhodovaly k drsnějším útokům.

Nakonec jsem to byla já, kdo zamával bílou vlaječkou poté, co jsem byla zeleným zábleskem odhozena na konec učebny. Bolelo mě celé tělo. Ani jsem se nepokusila důstojně zvednout a posadit se na nějakou židli opodál. Bylo mi jasné, že mé svaly budou ještě na pár vteřin odmítat cokoliv dělat. Hůlka mi vyklouzla z prstů a já unaveně zavřela oči.

„Bolí tě něco?" kmotrův hlas mě donutil opět oči otevřít. Severus ke mně poklekl a starostlivě si mě prohlížel. Jeho černé vlasy mu padaly do tváře a bránily mu v jeho práci. Nedbale si je odhodil dozadu a opět zkoumal dopady souboje. „Není to zas tak vážné," odvětil. Měl pravdu, nebylo. Jen pár škrábanců na tváři, které vypadly jako po útoku vlkodlaka, natržený ret, pár modřin po všech těch pádech a oteklá levá ruka. Nic vážného, ani nic zvláštního. Přikývla jsem a všimla si, že Severuse dnešní souboj také nepatrně poznamenal. A to boulí na čele, monoklem pod okem a pár škrábanců zářily na pravé ruce. Na tváři se mi usadil unavený, ale samolibí úsměv. Fakt jsem se zlepšila! Severus, který si toho všiml, si pohrdavě odfrkl, ale nic nekomentoval a pomohl mi vstát.

Učebna mohla být po našem souboji téměř připravena k demolici. Snad z toho nebude průšvih. Unaveně jsem zavřela oči a s podpěrou Severuse jsme mlčky opustili místnost. Severus mě vedl, protože já už nebyla skoro schopná jít s otevřenýma očima. Poslední zbytky energie jsem nakonec použila na chvilkové vzbuzení, když jsme na chodbě z nenadání někoho potkali. Já i Severus jsme ztuhli překvapením. Mohlo už být po jedenácté i později večer, což znamenalo buď setkání s Filchem a jeho kočkou, jiným profesorem nebo se s jedním ze studentů, kdo měl hlídku. Popravdě ani jedna možnost se mi při aktuální situaci nelíbila a ta nejhorší se vyplnila. Na chodbě nás překvapil jeden z prefektů. Ono, kdyby to byl jen nějaký prefekt, dalo by se to přejít mávnutím ruky, ale tohle byl Percy Weasley. Bratr mé nejlepší kamarádky, jeden z lidí, kteří mě prakticky znali od batolete, což asi není úplná výhra, co si budeme nalhávat.

Na sucho jsem polkla. Percy mě i ve špatném světle hned poznal. „Nirafé, co se ti proboha stalo?" vypadlo z něj hned. Slabě jsem se usmála. co mu mám říct? Pohled přišpendlený na Severusovi. Ten si nepatrně odkašlal. Když se nad tím zamyslím, musel to být vcelku podivný pohled. Já skoro na zhroucení a Severus s monoklem pod okem, který se snažil celou záležitost se soubojem přejít. „Co tu děláte Weasley?" ani v nejmenším na sobě nedal znát šok a absurdnost situace. To Percyho zmátlo, „zaslechl jsem rány a šel se podívat, co se děje," odpověděl nejspíše popravdě Percy. Nešlo si nevšimnout, že má ze Severuse, temně vyhlížejícího a s monoklem pod okem stále strach. „To není vaše starost, můžete jít spát," pokyn zněl jasně a Percy mile rád poslechl. Nezdálo se, že by toužil zjišťovat detaily před vzdor mého kmotra.

Zbytek cesty do profesorových komnat dopadl zcela klidně. Unaveně jsem se rozplácla na pohovce, která se zdála až moc vzdálená od mého křesílka. Severus něco zamumlal a na malý moment, který se mi zdál jako věčnost zmizel. Když se znovu objevil, začal mě jak nějakou mastí, tak kouzly ošetřovat. Ale pozorně vnímat, co se kolem děje bylo už nad mé síly. Pomalu mě přemáhal spánek.

Jediné, co jsem zvládla ještě zaregistrovat bylo, jak mě někdo opatrně vzal a přenesl do vyhřáté místnosti. Dle mého hádání jsme se ocitli v ložnici, kde jsem měla již připravenou vlastní postel blíže k rozpálenému krbu. Severus mě do ní pomalu uložil a přikryl až po bradu dekou. Pak se konec matrace na okraji postele prohnula, někdo si sednul na straně mých chodidel. „Nirafé Lily Taylor," nikdy nikdo mi neříkal celým jménem, „není studenta, který by tě v Bradavicích překonal. V budoucnu by se měli mít všichni na pozoru," zašeptal, pohladil mě po vlasech a pak tiše odešel. Přes clonu spánku jsem se slabě usmála a pak se nechala unášet do říše snů.