Dědička Salazara Zmijozela

Zimní bradavické prázdniny

Když začaly prázdniny, byl hrad mnohem tišší než obvykle. Většina studentů, kteří na Vánoce nejeli domů pobývala ve vyhřátých společenských místnostech, nebo velké síně. A mě se podařilo po dvou dnech Severuse přemluvit k tomu, abych mohla chodit ven. Bez doprovodu. Proto hned prvního dne volnosti, která mi byla tak milostivě udělena, jsem utíkala přes vyšlapanou cestu k malému srubu. S růžovými tvářemi od sychravého větru a s malými hromádkami sněhu na ramenech a čepici, jsem zabouchala na dřevěné dveře. Otevřelo se skoro okamžitě. Když se na mě Hagrid podíval, zdálo se, že díky šále, ve které jsem byla zachumlaná až po nos, mě skoro nepoznal. „Hagride! Hrozně si mi chyběl!" vykřikla jsem téměř a obra se pokusila v pase obejmout. Ten se rozesmál, což se spíše podobalo zakašlání, ale obětí mi opětoval, „Nirafé, tak ty tu si na Vánoce. Pojď radši dovnitř, ať neonemocníš. To by mi Snape dal," brblal pod vousy a pustil mě dovnitř. Do tváře mě udeřilo teplo a mé tváře ještě více zrůžověly. Sundala jsem si šálu i přebytečné oblečení a vyskočila na židli, která se mi zdála stále příliš vysoká. „Tak co je novýho?" vyptával se hned zvědavý Hagrid. Povídala jsem mu vše, co se stalo v posledních týdnech. I když to znamenalo většinou povídat o mém cestování z domu do domu, nebo k tetě Molly. Hagrid kýval a sem tam se zeptal, jak se kdo má. Během povídání mi dal i hrnek s čajem a na svůj postavil bonbóny. „A co to máš prosímtě na tváři?" bedlivě si mě prohlížel a já chvíli přemýšlela o čem to mluví. Pusu, nos a dvě oči...má ruka prohledávala obličej. „Jo tohle," ukázala jsem přitom na stále trochu viditelnou jizvu na tváři, „to nic, trochu jsem se poprala," kmitla jsem rameny na znamení, že není nutné to více rozebírat. A pokračovala ve vyprávění.

U Hagrida jsem nakonec trávila většinu času a pomáhala s krmením zvířat. Před srubem mu postavila sněhuláka, kterému chyběl nos a na zemi vytvořila několik andělíčků. Nakonec to vždy dopadlo tak, že jsem byla celá mokrá od sněhu a běžela zpět do hradu. Večery byli už o dost klidnější. Se Severusem jsme po dlouhém dni unaveně usedli na svá místa a dělali něco svého, to se podobalo u mě čtení hororu nebo nějakém vědeckém pojednání ze světa lékokouzelníků, čímž jsem se svědomitě připravovala na svoji budoucí práci a můj kmotr něco stále čmáral na pergameny a čas od času utrousil nějakou poznámku. A já nebyla jiná, během čtení jsem vždycky potřebovala komentovat děj či nějakou informaci, která mi zrovna nedávala smysl. A i když jsem své poznatky sdělovala hlavně Severusovi, on mi jen málokdy odpověděl.

Po pár dnech mi přišel i dopis od mamky a babičky. A já se nedivila, když jsem se dozvěděla, že i štědrý den budu trávit v Bradavicích. Nebyla jsem ani naštvaná. Pojem Vánoce v naší rodině ztratilo význam už před lety. Megan i Elizabeth poslední roky pomáhali vždy na štědrý večer v nemocnici, protože spousta lékokouzelníků trávili svátky s rodinami. A mě nezbývalo než se přizpůsobit. Obvykle jsem proto Vánoce trávila s tetou Molly a její rodinou, avšak letos odjeli navštívit Charlieho, který pracoval někde v Rumunsku.

„Severusi, co budeme dělat na Vánoce?" zeptala jsem se a přerušila tím souvislé škrábání brka. Můj kmotr po mně střelil pohledem. Ach jistě, mamka mu určitě tuto novinu neoznámila a Severus měl nejspíše naplánované, že zůstane po celou dobu svátků zalezlý ve sklepení. Když pochopil, že má otázka nebyla žádné popichování, prudce se zvedl od stolu, pár dlouhými kroky byl u mě a dopis mi vytrhl z ruky. Přelétl poslední řádky dopisu a celý zbrunátněl a hned zase zbledl do původní barvy. Vrátil mi dopis, ale nic neřekl. Tázavě jsem se na něj dívala a čekala, co z něj vypadne. Nebyl zvyklý trávit Vánoce s blízkými a mě se těžko přiznávalo, že nejbližší rodina jsem mu byla nejspíše já. Ano žádná výhra mě mít na starost to asi nebyla a když jsem byla malá moc mě nenavštěvoval. Byla jsem pro něj malým usmrkancem, co neustále slintal, brečel a někam lezl. Chudák ze mě musel mít nervy v kýblu, když mě musel hlídat. Ale po pár letech, kdy už jsem zvládla souvisle mluvit si mě, troufám si říct, vcelku oblíbil. Ale přesto všechno měli být toto naše první Vánoce.

Severus se vypařil pryč. Neoznámil, kam má namířeno, ale to nedělal nikdy. Vydala jsem se proto do ložnice a začala hrabat ve své cestovní tašce. Ne nebalila jsem se, ale popravdě si ještě ani nevybalila, dle mého to byla zbytečnost skládat si své oblečení do almary, kterou jsem měla vedle postele. Konečně jsem vyhrabala věc, pro kterou jsem přišla. Byla to malá krabička, zabalená do stříbrného obalu a ovázána černou stuhou. Nebyla jsem zrovna mistr v zabalování dárků, ale z tohoto jsem měla opravdu radost. Ostatní dárky, které jsem sebou přivezla a už je po domácích skřítcích poslala, byli pro Albuse, Minervu, Kratiknota, Hagrida a pro Weasleyovi, které jsem však zatím neměla šanci potkat. Dárek jsem odnesla na pracovní stůl, kde měl rozpracovanou nějakou práci. Stále jsem nevěděla, co Severus vymyslí, ale s ničím velkým jsem počítat nemohla. Přesto jsem doufala, že bude mít z dárku radost a poté se již vydala spát.

Rozespale jsem se protáhla a rozhlédla se kolem. Severus nespal a podle stavu jeho postele to vypadalo, že v noci ani spát nešel. Poté se však můj pohled už zcela zaměřil na konec postele. Byla tam hromádka dárků! Radostně jsem zatleskala. No, kdo nemá rád dárky? Odhodila jsem zbytek peřiny, která mi bránila v pohybu a vrhla se k dárkům. Dárek od mamky nebo babičky jsem nehledala, protože jsme Vánoce vždy slavily o pár dní později, kdy jsme se sešly doma. Ale za to jsem našla hromadu cukroví od Brumbála a jiných profesorů a dvojčata Fred a George mi darovali podivně vypadající lahvičku s nějakým driákem. Kmitla jsem rameny a bez váhání jsem lektvar vypila. Mohlo to být cokoliv, u dvojčat člověk nikdy neví a já musela počítat i s tím, že se proměním třeba v rybu. Ale nic takového se nestalo. Zamračeně jsem přešla k zrcadlu a vytřeštila oči. Tak dobře, něco lektvar udělal. Mým hnědým vlasům narostlo rudé ombré a já teď měla vlasy dlouhé až po pas! Rozesmátě jsem zatřepala hlavou a všimla si, že kromě rudých vlasů přibily nenápadné zlaté šňůrky, které se ve světle leskly. Co to zase vymysleli za blbost? Ale na druhou stranu jsem opravdu byla ráda, že to nebylo nic horšího. Vrátila jsem se do postele a vrhla se na poslední dva dárky. Teta Molly mi poslala pravý weasleyovský svetr v tmavě zelené barvě. Hned jsem si jej oblékla, aby mi nebyla zima a otevřela poslední dárek. V krabičce byl ukrytý stříbrný, složitě ornamentovaný náramek s náznakem bílé květiny. Slabě jsem se usmála. Já i Severus máme podobné nápady. Já svému kmotrovi darovala kapesní hodinky s vyrytou lilií. Věděla jsem, že by nechtěl něco okázalého, a ty hodinky se zdáli jako nejlepší volba. Navíc lilie pro něj mnoho znamenaly i prostřední jméno, kterým mě pojmenoval.

Náramek jsem si nasadila a vyskočila z postele. Severuse jsem našla u knihovny, kam zrovna vracel nějakou knihu a já jej s radostí objala, „veselé Vánoce!" zamumlala jsem do jeho hábitu a šťastně se na něj zazubila. On jen zakroutil hlavou. Dnes měl dobrou náladu, když mě neodstrčil či nezpražil pohledem. Avšak vypadal trochu nervózně. Odstoupila jsem zvesela od něj a rozhlížela se po snídani. „My dnes nebudeme jíst?" ozvala jsem se poněkud zklamaně a mé oči se rozšířili zděšením. Když umřu hlady! A jsou Vánoce, dnes musím nacpat k prasknutí! To byl můj každoroční zvyk, nacpat se na Vánoce vším možným, co mi přišlo pod nos. Severus nad mými myšlenkami zacukal koutek úst a pak pronesl něco, co mi dočista vyrazilo dech, „za chvíli začíná ve velké síni hostina, půjdeme tam," zůstala jsem na něj s vyvalenými oči koukat. „Opravdu? Jako my oba, dohromady?" ptala jsem se pro ujištění a nedokázala tomu věřit. Avšak po krátkém rozzuřeném zavrčení, jsem opravdu uvěřila.

Tyto Vánoce budou nezapomenutelný!