Yakuza Boy [Mavy] [DOKONČENO]

11. kapitola

V pokoji nikdo kromě Karla není. I když přítomnost jen nás dvou a nikoho jiného může být jen prozatímní, hřeje mě to u srdce.
,, Táta v pohodě? "
Zase stojí u okna za záclonou a pozoruje, co se děje venku.
,, Jasně, že ne, " povzdechnu si a postavím se vedle něj.
,, Jasně, že ne. Je to přece nemoc, " otočí se ke mně čelem a konečně mi taky věnuje pohled. Svoje čelo opře o to moje.
,, Tohle neříkej. Cítíš se snad nemocný? "
,, Jenom duševně, " uchechtne se a posadí se na postel. Za ruku mě stáhne s sebou.
Taky se zasměju a dál se věnuju pozorování jeho pokaždé jiných, ale vždycky stejně úžasných, očí.
,, Bude to dobré. Dobře to dopadne. "
,, Právě, že nebude, "
,, Nebreč, prosím. "
,, Nebrečím, "
No, až teď jsi uvědomuju, že vlastně nějaké ty slzy na tváři cítím. Rukávem si je setřu a obličej zabořím do polštáře. Pro představu, vypadám nejspíš tak, jak jsem tady našel Karla před tím, než nás tady našel táta.
,, Brečíš. "
,, No jo. Dej mi důvod, proč bych brečet neměl, " zamumlám do polštáře a doufám, že mi rozuměl, protože nemám dech na to to zopakovat.
,, Tak chvíli počkej, "
Řekl jsem si, že se ani nepodívám, kam jde a co dělá, ale to jsem neodhadl, jak moc jsem zvědavý. Takže šmíruju jedním okem, jak se přehrabuje v šuplíku, vytáhne černou izolepu, vezme od stolu židli a chvíli se rozhlíží. Při rozhlížení zabloudí pohledem i ke mně, tak rychle a pevně oko zavřu, aby neviděl, že se dívám.
Cítím, jak se usměje a pokračuje v práci.
Zase jedno oko otevřu, teda spíš obě, ale jedním vidím jenom tmu, jak ho zakrývá polštář.
Židli umístí do rohu pokoje a vyleze na ni.
A izolepou přelepí takové malé očko úplně v rohu u stropu.

Tak takhle se táta dozvěděl, že tady je. Kamera. Je mi tak trapně, když si vybavím, co všechno jsem tady dělal...

Přijde zpátky ke mně.
Ruku mi obmotá kolem pasu a na krk mi věnuje několik drobných polibků. Trhaně vydechnu do polštáře a zavrtím se, není to nepohodlím, ba právě naopak.
,, Už se konečně otočíš? " zašeptá mi najednou těsně u ucha. I v šepotu je slyšet, jak má hlas zhrublý touhou.
Bylo to tak... Nečekal jsem to, proto jsem se celý napnul. A nakonec jenom zavrtěl hlavou.
,, Fajn, fajn, otáčím se! " křičím se smíchem, když mě začne lechtat. Lechtání nesnáším, ale od něj je to něco zcela jiného a když mě hned po otočení s úsměvem políbí, všechny svaly se mi zase příjemně uvolní.
Pro něj je to jako signál.
Jednou rukou mi zabloudí pod tričko a druhou nechává sklouznout na můj bok, který sem tam stiskne.
,, Nemyslíš, že na tohle je ještě brzo? "
řeknu po tom, co mě uvězní pod sebou a nepřestává líbat.
,, Momentálně nedokážu myslet... Je to na Tobě, "
,, N-není brzo, je tak akorát, " zakloním hlavu.

Co mě to vůbec napadlo, ptát se na tak blbou otázku? Mohl si to vyložit, jako že nechci. Samozřejmě, že chci.

Karel jenom spokojeně zamručí.
--
Usměje se na mě a spocenou ofinu přilepenou k čelu mi jemně přesune na stranu.
,, Líbi- "
,, PANE BOŽE!!! "
Vyšší hlas jsem v životě neslyšel, ani ten můj nenabírá takových výšek, dokonce ani v blízkosti krve nebo pavouků.
Problémem je, že už tu nejsme sami. A taková krásná chvilka to zrovna byla.
September stojí asi dva metry od postele, nohy pokrčené a zkřížené, jako by se jí chtělo na záchod a složit se zároveň, rukama si zakrývá oči, škvírami mezi prsty se ale stejně dívá a na tváři má vyděšený výraz, přirovnal bych ho k tomu, jako by viděla nějaké mrtvé zvíře.
Vystrašení a v neposlední řadě taky znechucení.
No jo, my vlastně nechutní jsme. Je nechutné vidět dva svlečené kluky v jedné posteli, blízko u sebe, jeden objímá druhého a druhý hladí po tváři prvního. Je to nechutné, zapomněl jsem.
Z části z šoku z její náhlé přítomnosti, z části ze strachu, aby neviděla něco, co nemá, se rychle zakryju peřinou.
Tím jí ovšem strhnu zase z Karla, který ji také rychle chytí a trhá jí směrem k sobě, takže se přetahujeme o jednu blbou peřinu, dokud se nějak nepřilepíme k sobě a nezakryjeme se oba.
To ovšem přijde September nechutné ještě víc.
,, Fuj! FUJ! "
Vyběhne z pokoje a ještě dlouho je slyšet, jak na běží po chodbě a křičí.
Jen se podívám na Karla, na mého Karla, a vstanu. Rychle na sebe hodím nějaké tričko, které mi jako první přijde pod ruku.
Jen podvědomě vnímám, že není moje.
Natáhnu si džíny a snažím se na něj povzbudivě usmát. Ve výsledku vyjde něco nepřesvědčivého a něco se strachem v očích.

Tohle jsme fakt nedomysleli.

Táta: přijdťe ke mně, oba.

Že by September už doběhla k tátovi a on se nás teď chystá zabít, dřív, než stihneme ostatní nakazit tou nechutnou nemocí?

---

Omlouvám se, já tu scénu prostě nedokážu popsat.. 😭😂😂😂

#297 v fan fikcích.. 😏😻

Pro Heimynka ♥