Yakuza Boy [Mavy] [DOKONČENO]

17. kapitola (2/2)

,, Utíkej, utíkej, UTÍKEJ! " jestliže jsem předtím byl ztracený, teď jsem nejspíš mrtvý.
,, Tomu neutečeme. "
,, Ale můžeme to zkusit! " snažím se ho vzít do náruče, ale neunesu ho a taky bych s ním nejspíš daleko neuběhl.
Z dálky se k nám blíží to, co do sebe vcuclo hodně vody a nastal kvůli tomu obrovský odliv. Nejdřív to vypadalo jako normální rovná hladina moře, ale čím víc se to přibližuje, tím víc je nám jasné, o co se jedná. A že se to přibližuje sakra rychle a že je to sakra vysoké.
,, Poslouchej, už nemůžu! "
,, Musíš! " normálně mám výdrž a celkově fyzičku asi nic moc, ale když mi jde o život, běžím rychleji než policista. No dobře, sice je zraněný, ale to se pořád počítá, ne?
Ve spěchu se přehoupneme přes skoro spadlý strom. Pohár my vypadne z ruky, ale už se nemám čas pro něj vracet.
,, Támhle je budova, která přežila zemětřesení. Mohla by přežít i tohle, "
Je to nemocnice.
Ohlédnu se zpátky za nás a hned poznám, že jsem to neměl dělat, akorát mě to ještě víc vystraší, pokud to ještě jde.
Nedokážu odhadnout jak daleko či blízko, za námi se všude kolem všeho valí voda a hodně toho bere i s sebou.
Je už poměrně špinavá, sbírá i prach z cest a zaschlé bláto ze země. Někde je vidět, jak se v ní obrací lavička, někde keř a dokonce zahlédnu i auto. Prostě je to celkově dost podobné těm katastrofickým filmům, na které jsem se dřív tak rád koukal.
Mohlo nás to napadnout? Když se podívám zpátky, samozřejmě. Sice jsme neslyšeli žádné varování, ale po zemětřesení je přívalová vlna skoro jasné riziko. A taky nám mohlo napovědět, že jsme cestou nepotkali ani živáčka. Vyhli jsme se evakuaci, jak jsme chtěli, a teď jsme na to doplatili.
I nemocnice je prázdná.
Dostaneme se do třetího patra, když je vlna už před nemocnicí.
,, Miluju tě, " poví Karel a zadívá se na mě. V očích má jenom lásku a smutek.
,, Nevzdávej to, " poprosím ho. Musí být ještě nějaká naděje. Ta umírá poslední a jelikož my jsme zatím neumřeli, nějaká ještě musí být. Musí.
Naposledy mi chytne obličej do dlaní a políbí mě, než se ale rychle odtáhne a i on uvidí tu naději, která plave pod námi.
Z druhé strany nemocnice, než z které přichází tsunami, jsou už odhadem čtyři metry vody. Není moc klidná, ale je rozhodně klidnější než to peklo na druhé straně a jako člun se na ní houpe gauč.
,, Věř mi. " chytí mě za ruku ještě pevněji, než mě držel do teď a mně nic jiného, než mu věřit, nezbývá. Spolu skočíme z místa, kde bylo dřív okno a snažíme se trefit na tu pohovku, i když je celkem možné, že si tím život prodloužíme jen o pár sekund. Při skoku slyšíme zvuky tříštějícího se skla, jak vlna prorazila ještě nevysklená okna nemocnice.
Oba dopadneme na gauč, nebo aspoň do jeho blízkosti a pevně se ho a sebe navzájem chytíme. Nebo na něm spíš ležíme a ze všech sil se držíme, přičemž máme každý jednu ruku přehozenou přes toho druhého a držíme se jí za ním, pro pocit pomoci nespadnout tomu druhému, i když si nejsem tak úplně jist, jestli to pomáhá.
Pozorujeme, jak se oknem, kterým jsme vyskočili, i ostatními okny a otvory valí jako vodopády proudy vody, občas ven s vodou prolétne i nějaká jiná velká věc, třeba strom, a spoustu malých, jako třeba odpadky nebo listí.
Souběžně s tím si další voda uklízí cestu kolem budovy a žene se dál a dál přes všechno, jako by jí nezajímalo, že v cestě něco stojí.
Lituju, že jsem se díval spíš na tu zkázu, než abych se podíval na Káju a že jsem to nestihl ani před tím, než jsme ucítili obrovské trhnutí, náraz vody na nás a ani jeden se na gauči překvapivě neudržel.
Oba jako hadrové panenky bez možnosti rozhodovat o svém životě sletíme dolů.

Nikdy dřív mi nedocházelo, jak můžeme být oproti něčemu tak maličcí.

Cítím ještě skrábnutí na mém předloktí, jak se mě Kája snažil chytit, ale neuspěl.
Potom jen pocit bezmoci, žádný vzduch v plicích, přemety, kotrmelce a různá salta ve vodě a nevědomost, kde je vlastně nahoře a kde dole. Úplná dezorientace v prostoru.
Sotva otevřu oči, silně, až se mi před očima zatmí, dostanu nějakou tyčí, asi zábradlím, do čela. Unikne potůček, nebo možná jen několik kapek krve, které se ovšem ve vodě hned rozplynou a na setinu sekundy, než je voda rozežene, vytvoří jakési obrazce. Pálí a bolí to jenom chvíli, nebo možná i déle, ale já kvůli strachu nevnímám bolest.
Žaludek se mi každou chvílí stahuje silněji a chtíč se nadechnout pořád sílí, stále kopu nohama a po nějaké době, kdy už to pomalu vzdávám, jako zázrakem konečně vyplavu na hladinu.
,, Kájo! " zakřičím, jak nejvíc to jde, hned jak z úst vyplyvnu všechnu vodu.
Nikdo mi neodpovídá, tak se nadechnu a zakřičím znovu, znovu bez odpovědi.
,, Ká- "
Déle už se na hladině neudržím a zase se potopím, špínou zakalená voda se mnou cloumá sem a tam a nese si mě a všechno ostatní kam chce, ovšem můžu přísahat, že jsem slyšel odpověď.
Nemusel to být Kája, ale mně pro tuhle chvíli stačí doufat.
Pod vodou je stejný hluk jako nad ní, jak se všechno mísí dohromady a tříská se o sebe. Při jednom kotrmelci si všimnu auta proplouvajícího kolem mě, potom kus střechy, z druhé strany se kolem prožene houpačka a ryba mi dá ocasem facku.
Cítím se jako ta ryba, akorát jako ryba bez žaber. Něco, bez čeho vlastně ani nemůžu být, mě zabíjí.
Těsně přede mnou je nějaká zeď a voda mi nedovolí se jí vyhnout.  Silně mě na ní natiskne až do té doby, než se zeď podvolí a její kusy plavou společně se mnou pořád dál. No, plavou, spíš se nedobrovolně nechávají nést, úplně bezmocní a napospas osudu tak, jak to hvězdy chtějí.
Mlátí to se mnou o všechno, co cestou potkám. Občas se neudržím a vykřiknu bolestí, čímž se jen oberu o zbytek vzduchu.
Silná a ostrá bolest na lokti mojí levé ruky je najednou dokonce silnější než všechen strach a zatemní mi všechno natolik, že mi nedovoluje na nic jiného myslet.
Pálí to a ke všemu mě už bolí všechno, i orgány vevnitř víc a víc, tolik, že už vím, že to dál nezvládnu.
***
Když začnu vnímat, nemám sílu ani na otevření očí.
Slunce už nejspíš svítí, poznám to podle světla, které je za očními víčky.
Není tu nic než to chabé světlo a hučení v mé hlavě, které možná sílí, možná ne.
Necítím už vůbec nic, mé tělo jako by nebylo moje.
Chci křičet na Káju, protože si ho strašně přeju najít, najít ho živého a vědět, že i živý bude, ale jakmile se mi po chvíli, která je pro mě jako měsíce a měsíce bezúspěšného zkoušení, podaří otevřít pusu, vykašlu spoustu vody a nejspíš se i pozvracím, protože si matně vzpomínám, co všechno hnusného jsem spolkl při pokusech o nádech.
Nakonec ze mě vycházejí jen nějaké hrdelní zvuky a sípání, jako bych se dusil, což je dost možné.
Moje tělo nejspíš přichází k sobě a už to sípaní dost bolí, takže to nakonec nerad vzdávám.
Mám pocit, že se nemůžu nadechnout tolik, kolik bych chtěl. Cítím kolem sebe i uvnitř vodu a něco, co mě tlačí do zad, ale nedokážu se pohnout a odstranit to.
Nezbývá mi nic jiného, než čekat a myslet, protože sice mě toho i toho dost ruší, ale jako jediné to nebolí.
Nesnáším mojí neschopnost myslet na něco veselého. Od Káji přes pohřeb a různé způsoby smrti přicházím na ještě trochu jinačí myšlenku;
Žiju ještě, jestli ano, přežiju, nebo jenom čekám na smrt, a nebo už dokonce mrtvý jsem?

--

Brečím štěstím, nebo smutkem?

Náš projekt online, děkuju, že jsem se mohla zúčastnit:
https://youtu.be/3KKFwhCkqSk

Kovy na video reagoval už 7 minut po publikaci♥

Věnováno wessyTheAlex za zlepšení i zhoršení mojí nálady a Terez098 za zrealizování projektu, trpělivost a poslání odkazu Kovymu, bez tebe by nic nebylo ✔♥

PS: Víte, jak velké moře dokáže vybrečet člověk, který píše poslední kapitolu? :')