Yakuza Boy [Mavy] [DOKONČENO]

13. kapitola

Jdu se svěšenou hlavou po nějaké ulici v New Yorku, ani nevím, jak se jmenuje, a přemýšlím, co jsem udělal špatně.

Jestli si tohle všechno zasloužím. Možná, že ano, za tu naivitu. Byl jsem naivní, když jsem věřil "tatovi".
Ale kdo by se nenechal zmanipulovat, když jsem s nikým jiným neměl možnost promluvit?
A taky. I kdybych si to zasloužil, mělo by to stíhat jenom mě, a ne Karla, který je v tom nevinně.

Vedle mě si kráčí September. Drží její notebook a i při chůzi na něm něco kliká. V puse má žvýkačku a na mě se snaží nedívat. I pro mě je to lepší, když nevidím její znechucený pohled.

Ale říkám si, že bychom si to možná mohli ujasnit.

Kdyby nás neviděla, ani by mojí "nemoc" nepoznala.
A nenakazím ji, protože to není ani nemoc ani nakažlivá nemoc.
Takže když před ní nic nebudeme dělat, mohlo by to být v pohodě, ne?

,, September? "
V uších má sluchátka, ale já vím, že mě slyší. Jenom schválně nereaguje.
,, September, "
Jenom ještě víc odvrátí hlavu. V chůzi pořád pokračuje, tempo nezměnila.
,, Prosím... "
Jsem smutný, takže i můj hlas zní celkem smutně. Slyší to, působí to na ni, sklopí pohled, kouše si ret a viditelně přemýšlí, jestli má cenu se mnou mluvit. Nakonec ale zřejmě usoudí, že ne.
A já velmi rychle ztrácím trpělivost.
,, Sep? " zkusím to ještě, než mi trpělivost dojde úplně. Mezi lidi, kteří si za každé situace zachovávají chladnou hlavu, rozhodně nepatřím. Jsem skoro úplný opak, chvíli to vydržím, ale pak najednou...
,, September! " sluchátka jí z uší vytrhnu, takže už nemá možnost dělat, že mě neslyší a dokonce se ke mně obrátí čelem.
,, Co jako je?! " zakřičí a rozhodí rukama, nehledě na to, že jí z notebook může z jedné ruky každou chvíli spadnout a umřít. ,, Dej to sem! "
,, Nedám, chci s Tebou mluvit, " stavím se na špičky a ruku se sluchátky mám co nejblíž u nebe, jak to jen jde - v nebi, tam by mě asi nechtěli, napadne mě -, aby na ně nedosáhla. Je malinká, takže by neměla sebemenší šanci, i kdybych se na špičky nestavil.
Vzdává to. ,, A co teda chceš? "
,, Vidím, jaký na mě máš názor, tak se ptám, proč vlastně? " všechno, co jsem jí původně chtěl říct, jako by se mi z hlavy někam vypařilo a ze mě vypadlo jen tohle.
,, Je to špatné. "
Je, no. Se společností je to opravdu špatné.
,, To máš odkud? "
Mlčky si ze zad sundá svůj batoh a vytáhne z něj nějakou knížečku. Malou, tlustou knížečku.
,, Jsi snad veřící, nebo co? " ptám se, když zpozoruji název knihy; Bible.
Je to tak zoufalá situace, až je to k smíchu. Nebo na takový ten výraz, u kterého nevíte, jestli se člověk směje, nebo už brečí.
,, Ne, ale... "
,, Ale děláš, co ti táta řekne. "
Nic neříká, pohled zabodne do špiček svých bílých tenisek a do chodníku pod nimi.
,, Proč? "
,, Protože... "
Já čekám.
,, Martine, promiň, já jsem nechtěla! " najednou mi padne okolo krku a celá se začne třepat. Pláče.
Jenom to ne, prosím, za chvíli budu mít promočené celou mikinu a jistě to prosákne i na tričko.
,, Nech-těl-la js-em Tě ran-it, "
Můj pohled je najednou chladný a nějak nápadně zaujatý na zeď za September. ,, Ale udělalas' to, " pronesu.
Chci, abych vypadal vyrovnaně a měl vše pod kontrolou, jako to měl Karel před tátou? Asi ano.
Jen mi v té chvíli tak nějak nedochází, že když se tak začnu chovat úplně nečekaně, bude to spousta lidí mít za rozdvojení osobnosti.
,, A dokázal bys mi odpustit? "
V jejích očích je smutek, ale ani stopa po slzách. Dokázala přestat tak rychle. Je to až strašidelné a já jenom koukám, že na pohled tady nejsem psychopat jenom já, a čekám, co teď přijde.
,, Už jenom proto, že spolu musíme spolupracovat, k sobě musíme mít minimálně neutrální postoj, " snažím se i mluvit tak chytře jako Karel, ale přijdu si trapně, protože se mi to nedaří a lezou ze mě tyhle bláboly, které dávají minimální smysl. Obvykle se nevzdávám, ale teď by to asi bylo lepší, to uznávám i já. ,, Faaaajn, kamarádi? "
,, Děkuju moc. Jsem ti za to vděčná. "
,, Jdeme na další místo, najít ten debilní grál? "
,, Jestli.. chceš zpátky toho policistu, " přemýšlela, jestli to říct, ale nakonec to vyslovila a nejspíš zjistila, že jí to nezabilo, takže k tomu připojila i úsměv. Sice křivý a nejistý, ale byl tam.

Pousměju se taky a vyrážíme, protože to, že ho chci zpátky, je samozřejmost.

Na myšlenky a obavy podobné těm, že ho táta i tak zabije, se snažím vůbec nemyslet, a je mi fajn.
Yorkská ulice už není až tolik černá jako před chvílí a já se při vědomí, že mám vedle sebe někoho, kdo se na mě nebude dívat skrz prsty a snad se kvůli tomu nepřetvařuje, necítím tolik sám.

September vedle mě se ale najednou skácí na zem. Nejdřív myslím, že nějak špatně šlápla, když ale vidím modrou šipku v jejím krku, strnu.
On ji někdo normálně uspal, tady na chodníku.
Chce se mi kričet, možná strachy, nebo strachy a nebo taky strachy. Chce se mi sehnout se pro ní a pomoct jí, nebo si k ní aspoň kecnout a křičet, dokud se buď ona sama neprobudí, nebo než nepřijde nějaká jiná pomoc. Já sám o sobě vlastně žádná pomoc nejsem, neumím žádnou oživovací metodu a když vím, že snad jen spí a snad se taky i probudí, do dýchání z úst do úst se mi nijak zvlášť nechce.
Jalý dobrý zachránce jsem, že?
Nakonec se rozhodnu si sednout a pokusit se ji - ještě neznámo jak - vzkřísit.
Dřív než to ale stihnu, mi někdo, pravděpodobně ten někdo, kdo uspal September, přiloží jednu ruku na oči, druhou ruku na pusu a s tím mě zatáhne do nějaké, nejspíš temné, postranní uličky.

--

Důvody, proč dneska vyšla kapitola:
- Alex měl nedávno narozky, takže mu ji věnuju( ͡° ͜ʖ ͡°)
- Martin má dneska devatenácté narozky ♥ žádnou slohovku sem nebudu psát, protože vy ve většině víte, co mu přeju. On to neví, ale stejně by si to nepřečetl..no prostě, lásko, jsi nejlepší a jsi můj♥
- každým dnem je mi víc a víc líto mojí neaktivity

Důvody, proč teď nevycházely kapitoly:
- tato je nezáživná a tak se mi do ní moc nechtělo
- debilní prokrastinace
- tenhle příběh jde díky téhle kapitole a jí podobným úplně do kopru, takže to zanedlouho ukončím, tak, jak to bylo plánováno ze začátku.

Děkuju za 1,11K přečtení, zase tři jedničky, neuvěřitelný♥