Yakuza Boy [Mavy] [DOKONČENO]

2. kapitola

Po asi půlhodině čekání na místech, která jsou tu asi už dlouho rozdělená, protože nikdo nezmatkuje a nikdo nepřebývá, se konečně začíná něco dít.
Jdou opatrně, ale v tom úplném tichu, které tady vládne, protože se nikdo neodváží ani nadechnout, je slyšet každý jejich krůček.

Oni.
Nevím sice, kdo ti "oni" jsou, ale podle napjaté atmosféry tady a nočních přípravách soudím, že to bude někdo, kdo s tátou nevychází zrovna nejlíp.

Táta mi s přesvědčeným výrazem podává zbraň. Po chvíli obmotávám prsty kolem její rukojeti. Podívám se tátovi do očí, ten mi pohled opětuje a přikývne.

Dost jsem nad tím přemýšlel. Táta by přece nikoho nezranil, takže ty zbraně jsou nejspíš jen na zastrašení. Ale co když nepřítel se střílením nemá problém? To budeme muset ty zbraně taky použít..?

,, Černý trh..? "
,, Vypadá to tak. Ale je sbalený. "
,, Není tu ani živáček! " jeden z mužů sklopí svoji zbraň k zemi a začne se po "podzemním náměstí" procházet.
,, Zůstaň ve střehu! Někde tu jsou. "
,, Jo, jsou. Cítím to v kloubech, " protáhne se jeden a zívne.

No to mi řekněte, kdo by se tomuhle nezasmál.
V hrdle mi zabublá smích a já se snažím ho zadržet.
Nějaké zvuky se připomínající chrochtání se ze mě ale stejně vyderou. Všichni se na mě zadívají. I nepřátelé se zadívají směrem, kde se přibližně nacházím.
,, Ani nepípni! " zašeptá táta, jak nejtišeji to jde.
,, To bylo prase? " zeptá se ten, který se protahoval, a já bych chtěl tátu poslechnout, ale stejně se neubráním uchechtnutí.
Táta nade mnou protočí očima a vyleze zpoza sudů.
Namíří na něj sedm pistolí.
A na každého z držitelů pistolí míří nejméně třicet jiných pistolí, ale to oni nejspíš netuší.
,, Vítejte, " usměje se táta. Vypadá, že je úplně vklidu, ani jeho zelené oči, které přes zatmavené brýle skoro prosvítají, nenasvědčují o opaku.
,, Nechcete čaj? "
To byla samozřejmě řečnická otázka, to jsem pochopil i já.
,, Nepraštil se on do hlavy? " zeptá se muž, který naší přítomnost cítil v kolenou a já se musím i přes vážnost situace usmát - aha, přece jenom tady nejsem úplně nejtupější.
,, Stát a ruce nad hlavu! "
,, Není nutné, " prohodí táta.
,, Ticho! Je Vás tu víc? Odpovím si sám, určitě je. Kde? " zeptá se jeden a zezadu do táty šťouchne.
,, To ne, tohle je opravdu neslušné. " řekne táta a jako by uraženě našpulí rty. ,, Já se snažím být přátelský a Vy na mě takhle? "
,, Máte právo zůstat zticha. "
,, Tak to ne. Unavujete mě, " zasměje se ten, který má být zticha. Poslední dobou je pořád nějak veselý.
,, Příjemnou zábavu, kluci, " usměje se a prsty na rukou kromě prostředníku a ukazováku zatne v pěst. Vznikne tak jakási pistole z lidské ruky a on nám její pomocí - máchnutí rukou dopředu - něco naznačí, já se ani nehnu, ale ostatní se hrnou k nepřátelům, vždyť on nám pokynul k útoku.
Vylezu taky a sleduju, jak na sebe všichni navzájem míří. Naši nepřátelé se ocitají v obklíčení, ale stejně jim v očích plane jakýsi oheň, oheň boje a naděje, ačkoli já pro ně už žádnou naději nevidím.
A potom... začne střelba.
Kulky létají sem a tam, z nepřátel na nás a od nás na nepřátele.
Ale co je horší, s kulkami létá i krev. Je všude a mně se z ní udělá špatně.
Jedna taková "sprška" krve mě dokonce celého ohodí. Hystericky zaječím a mám co dělat, abych se neodporoučel k zemi.
Pohyb tady se na sekundu zastaví, protože jsem byl nejspíš i přes všechen hluk slyšet a všichni se chtěli podívat, kde stojí ta holka, která ječela, protože jsem rozhodně jako holka zněl.
O další sekundu později se tváří v tvář ocitnu jednomu nepříteli, který na mě odhodlaně a s úšklebkem míří hlavní pistole.
,, Střílej! " křičí na mě někdo, koho ještě neznám, ale já ho neposlechnu.
,, Martine, tak sakra střílej! "
To byl táta.
Nechci ho zklamat.
Ale prostě nedokážu tu zbraň použít. Já takový nejsem a momentálně mám nervy někde v hajzlu.
,, Dělej! "
,, NE! "
Spousta lidí se začne smát, já je ale nevnímám a soustředím se pouze na to, jak muži mířícímu na mě hlavou proletí kulka. Jako by se zastavil čas, vyletí mu čelem a letí dál, přímo proti mně.
Sehnu se a když i pod sebou vidím kapky krve, dlaněmi se zakryju oči a rozeběhnu se pryč.
Se zakrytýma očima se špatně trefuje do dveří, proto ještě několikrát narazím do futra a udělám si pár pěkných boulí, než se mi konečně podaří je otevřít a zmizím.
***
,, Ty jsi ale srab! "
,, Nejsem! "
,, Jsi! "
,, Připadám Ti jako srab, když nazačnu střílet a zabíjet všechny okolo? "
,, Přesně tak. "
,, Tak to bychom si měli promluvit. "
,, To ano, ale ne o mně. O Tobě. "
,, Proč o mně? To Ty ses mi změnil před očima! "

Jo. Z hodného táty je najednou zabiják.

,, Já byl takový vždycky! "
Ne tohle neodpovím a jen se na něj nechápavě dívám.
Povzdychne si a opře se o opěradlo křesla, na kterém sedím.
,, Poslouchej, Martine. Co jsem měl asi dělat, nechat ho Tě zabít? " řekne už o mnoho klidněji.
Chvíli o tom uvažuju a pak taky povzdychnu.
,, No jo. Umřít bych ještě fakt nechtěl. Ale mohls' ho jenom postřelit, "
,, Tak třeba příště, jo? "
Zatímco já se snažím udržet takzvaný poker face a nedat najevo, jak mě to vyvedlo z míry, on se usmívá.
Slabě, ale usmívá.
,, Příště? " řeknu, trochu víc roztřeseným hlasem, než jsem původně chtěl, vystrčím bradu dopředu a zadívám se do zdi s novinovou tapetou za tátovým stolem.
,, Snad si nemyslíš, že tady byli naposled, " zasměje se.
,, Nebyli, Martine, nebyli tu naposled a ani poprvé. " vysvětlí mi, když jenom zarytě mlčím.
Potom se zase zasměje a dá mi do ramene lehkou ránu pěstí.
,, Tak co s Tebou..? "
,, Co-co se mnou? "
Přece by mě nezabil, ne?
,, U nás je zvykem, že když mě neuposlechneš, uřízneš si jeden článek prstu na ruce. Začíná se od malíčku, " informuje mě, a... mně se zježí vlasy. On to zřejmě zaregistruje a uklidní mě. Uklidní mě, tak trochu po svém.
,, Jednou to budu schopný tolerovat, ale ať už se to víckrát neopakuje. "
Spadne mi kámen ze srdce, co kámen, přímo balvan. Nechci být mrzák, takže si odteď budu muset dávat víc pozor, když jsou tu takhle krutá pravidla.
Zavrtím se na židli.
,, Můžu jít..? "
,, Počkej ještě, " jsem už ve fázi, že se skoro zvedám, ale on mě zatlačí zpátky do křesla.
,, Musíš si mezi ostatními získat úctu, a vůbec jsi nezačal dobře. "
Svěsím hlavu a zadívám se na své dlaně v mém klíně, které spojím do sebe a začnu dělat mlýnek.
,, Já vím. Promiň, "
,, Nemusíš se omlouvat. Musíš jim dokázat, že nejsi holka, nebojíš se a jsi hoden po mně převzat funkci bosse v Tokiu. Proto Ti zítra zadám takový úkol. "
,, Úkol? "
,, Úkol. A musíš ho splnit, i kdybys u toho měl vyhladit polovinu lidstva. "

---

Tak tu máte ještě jeden díl, normálně bych ho vydala až ve středu, ale díky vašim povzbudivým komentářům, které mi udělaly radost, jsem chtěla udělat radost i já vám, protože něco za něco. Vy podporovat, já vydávat, ok ok jsem úplně v pořádku.
Děkuju za všechno a snad se v tom moc neztrácíte :D