Yakuza Boy [Mavy] [DOKONČENO]

16. kapitola

,, Slyšel jsem, že grál neznámo jak zmizel, "
,, Proč ten pohár vlastně chceš? " vypálím na něj hned a jeho poznámku ignoruju.
On si na druhé straně odkašle tak hlasitě, že to slyší i Karel. Já svraštím čelo a Karel se na mě povzbudivě podívá.
,, Slíbil jsi, že mi to řekneš, tak dělej. "
,, Ty jsi ten, kdo rozkazuje? Nějak mi ušlo, kdy se ten zlom stal, "
,, Řekni mi to. "
,, Nebo co? Myslim, že podmínky si stále kladu já. "
Přepnu hovor na reproduktor, aby to slyšeli i September s Karlem.
,, Je to jednoduché. Stojíme u moře a jestli mi to neřekneš, ten grál už nenajdeš. "
Je poznat, že znejistěl a napjal se.
,, Pořád vás všechny můžu lusknutim prstu zastřelit a grál si nechat přinést od někoho jiného. Míří na vás. "
Mluví pravdu? Už není jediný, kdo je nejistý.
Všichni se rozhlédneme, a část nervozity z nás opadne. Hodně si dovolujeme, ale teď nám život nikdo neohrožuje.
Stojíme na molu a v okolí není nic, za co by se dalo schovat - jestli se neschovávají v moři, a jako že asi ne, nikdo na nás nemíří.
Nadechnu se, ale Karel mě v mém pokusu o namítnutí něčeho předběhne.
,, Vážně? "
,, Zdravím, fízle. Chceš to vyzkoušet na vlastní kůži? "
,, Kde jsme? " zeptá se s úsměvem, který ovšem mafián nevidí. Nelíbí se mi oslovení táta, používat už ho nebudu.
,, Cože? "
,, Kde jsme? Kdybyste měl okolo své lidi, věděl byste, kde jsme. "
,, No, " jak ho znám, podrbal se na zátylku, ,, řekněme, že jste u moře. "
Ví, kde jsme.
,, Gratuluju, poslouchal jste Martina, když s vámi mluvil a říkal to. Ale nevíte, kde jsme doopravdy. Moře je kolem celého japonského ostrova, pane. " slovo 'pane' řekne Karel jedovatě a já se proklínám za svou blbost, tohle mě opravdu mohlo napadnout.
,, A teď chci vědět, na co ho chceš. "
,, Nepřikazuj mi. "
,, Jé, málem mi vyklouzl z ruky! "
,, Dobře, dobře, hlavně ho nepouštěj! "
,, Pokračuj. " vybídnu ho a v duchu si gratuluju k mistrovskému tahu s upuštěním grálu. Kdyby tak věděl, že ten pohár tady u vody ani nemám.
,, Všechno je o penězích, Martine. "
,, Chceš vydírat? "
Karel mi ke rtům přiloží ukazováček, abych mlčel.
,, Když přišla válka, potřebovali jsme dostat bohaté Židy na svojí stranu. Už s tvým dědou. " nervózně se zasměje. ,, A jenom proto si tvůj táta vzal tu židovskou ženskou, tvojí mámu. Aby začal náš plán realizovat. Jenže v průběhu války byli Židé pronásledováni a zabiti byli i ti, kteří je schovávali. On kvůli tý šlapce obětoval život. "
Chtěl jsem mít aspoň pro jednou navrch já, přitom měl celou dobu navrch on. Věděl, že tohle přesně o rodičích bych nechtěl slyšet, i kdyby to byla pravda.
,, Neotvírej si pusu na moje rodiče! "
,, Buď tak hodnej, a přines mi ten grál. "
,, Potřebujeme pojistku, že nám neublížíš. Bezpečně ho schováme, dostavíme se k tobě. Vyzvednu si tam všechny věci, ty nám slíbíš, že nám neublížíš, a my ti řekneme, kde je. "
Po dlouhé odmlce nakonec poraženecky souhlasí.
,, Mám lidi všude, takže jestli se ke mně hned nevydáš, najdu vás a budeš se dívat, jak ten fízl pomalu umírá. "
,, Vyřiď, že posílám pusu, " nařídí mi Kája, ale není potřeba to opakovat, všichni slyšíme všechno.
,, Vyřiď, že ho nenávidím, " opáčí.
Telefon ohluchne, ale já se pořád dívám na obrazovku.
,, Co se děje? " zeptá se Karel, když se dlouho ani nepohnu.
,, Brzo bude konec, " zašeptám. ,, Zatkneš mě a už se nikdy neuvidíme. "
,, Martine, "
Tahle to ale muselo dopadnout.
Karel mě sevře v objetí a hladí mi záda. Já mu obmotám ruce kousek nad pasem a obličej mu zabořím mezi krk a rameno. Nadechnu se jeho specifické vůně, která je jeho nedílnou součástí, a to mě aspoň trochu uklidní.
September si odkašle.
,, Běž, ty křene, " uchechtne se Kája a September si dupne.
,, C, " odfrkne si, otočí se a odejde někam, kam nevidím, protože jsem k ní zády. Když se otáčela, nejspíš chtěla, aby vlasama dala Karlovi do obličeje něco jako facku, ale nedošlo jí, že je na to výškově moc malá, takže se to vůbec nepovedlo a mě to akorát zašimralo pod krkem.
Kýchnu a Kája mě na chvíli pustí, abych mohl kýchnout ještě jednou.
,, Tak druhý pokus? " usměje se.
,, Pokus o co? " zaptám se, on mě znova obejme a bradou někam ukáže.
Podívám se tím směrem a oba teď sledujeme nádherný barevný západ slunce nad mořem.
Už chápu, jak vypadá dokonalost. Byť jen na tuhle malou, ale stále plnohodnotnou chvíli, protože čas se nezastaví, cítím se u něj v bezpečí.
Přestože mafie jde především po něm, mám větší strach já. A ten strach ze mě teď opadl.
,, Nádhera, že? "
,, Úžasné. " přikývnu.
Když teď konečně přemýšlím nad něčím jiným než nad ne příliš přívětivou budoucností, myslel jsem, že krásnější už to být nemůže.
Jenže najednou mi už jenom to, že si mě nějaký policista pustí do osobního prostoru a dokonce i tolik pod kůži, dodá nějaký druh odvahy a možná i touhy a já se poprvé odhodlám Karla políbit. Poprvé já jeho, ne on mě. Sice jen krátce a do koutku úst, ale ano.
,, Neboj se, " zazubí se. ,, Navždycky tě nebudu jako první líbat já, "
,, Navždycky? "
,, Navždycky. S tím, jak, si teď nelam hlavu a polib mě. "
Jenom na něj koukám.
,, To tě mám jako nějak povzbudit? " zasměje se a když skoro nepřítomně kývnu, zhluboka se nadechne. ,, Krásně voníš. "
Cítím se jako náctiletá fanynka nějaké slavné osobnosti. Za co to mám, takovéhle prozatmní štěstí? Nic hezkého jsem přece nikdy neudělal. V domnění, že pomáhám, jsem páchal zlo.
Nahnu se k němu a než ho políbím, zašeptám ,, Ty přece taky, "
,, Víš, co mi tady překáží? " zeptá se a rozepne mi horní knoflíček jeho košile, kterou mám stále na sobě.
,, To vážně? He-hej, to lechtááá! " vysoukám ze sebe mezi smíchem. ,, Kájo, tady ne. "
,, Vždyť je tu hezky. A vidíš tu snad někoho? "
,, Nikdo tady není, ale stejně. "
,, Změníš názor, " zasměje se a táhne mě na lavičku stojící na místě, kde začíná molo.
Já si ale jeho košili znovu obleču a když jí chce znovu rozepnout a svléknout, lehce ho klepnu přes ruku.
,, Tohle ti nedaruju, " ušklíbne se a když ležím na lavičce, sedne si mi na břicho.
Se zatajeným dechem čekám, co se bude dít. Když mě začne lechtat, začnu se dusit smíchy, ale zároveň si uvědomuju, že se mi líbí, že se nenaštval, když jsem ho odmítl.
Ani se nemůžu stočit do klubíčka, protože jsem pod ním uvězněný. Dobře to vymyslel.
Takže se jen směju a škemrám a prosím, aby mě pustil.
Po dlouhé době, kdy už mě bolí břicho a koutky úst a celé tváře od toho dlouhého nekončícího smíchu, toho konečně nechá.
Kousne mě do krku a lehne si vedle mě. Přesto, že je na boku, tady není dostatek místa pro dvě osoby a já skoro padám, protože jsem na lavičce ani ne polovinou těla. Karel mě sice drží a pobaveně mě pozoruje, ale mě všechno tlačí, hlavně do lopatek.
,, To je snad ještě horší, než kdybychom zůstali na zemi. "
,, Já vím. Říkal jsem, že změníš názor. Na zemi to není až tolik nepohodlné. "
,, Nešlo to i jinou cestou? Tohle je fakt otřesný. " konstatuju a když zavrtí hlavou, pohnu se. Poté, co spadnu, se ze země zvednu. ,, Měli bychom jít za tím... však víš. A pak bys mi mohl ukázat to navždycky, co říkáš? "
***
,, Mám hlad. " poví cestou k našemu cíli.
,, Hele, víš, že já docela taky? " odpovím.
,, První, na čem se shodneme. " řekne Sep, ale nezní to moc nadšeně.
Našli jsme ji v ochodním centru, jak si vybírá kabelku a možná je na nás ještě teď naštvaná, jakým způsobem jsme ji odtamtud vytáhli. Nechtěla pryč a každému se holt nelíbí, když mu dělají ostudu dva kluci držící se za ruce.
,, Vzal bych tě na večeři, " mrkne na mě, ,, ale ona tu zas kření. "
,, Řekni něco, Martine! "
,, Dochází ti argumenty, zrzavá? " odpoví Karel místo mojí odpovědi.
,, Dojdu si na večeři s tátou, abych vás tolik neotravovala, " řekne jedovatěji než zmije, povýšeně si nás přeměří a bez rozloučení zase zmizí.
My vplujeme do nějaké restaurace a objednáme si. Moc lidí tu v těhlech večerních hodinách po setmění už není. Tráví čas buď s rodinou, nebo v hospodě, ale ne v restauraci.
Objednáme si na společný talíř jídlo, na které máme oba chuť - zvláštní, ale roztomilé, že jsme se shodli - , a na malou chvíli je vše perfektní.
Potom se ale začne všechno třást, skleničky a talíře posouvat na stole a nakonec padat a rozbíjet se. Lidi křičí a abych nelhal, mám taky slušně nahnáno.
Zemětřesení jsem ještě nezažil a vůbec nevím, co bych při něm měl dělat, takže spoléhám na instinkty a zalezu pod stůl. Křičím na mého policistu, aby zalezl za mnou, on mě ale naopak za rukáv tahá ven zpod stolu.
,, Tohle zeď neudrží! "
Mám strach.
Vylezu zpod stolu a spolu běžíme k masivním dveřím, oddělující kuřáckou a nekuřáckou místnost.
Já práh přeběhnu, ale Karel mě zatáhne zpátky do dveří, ve kterých zůstaneme stát.
,, Tahle římsa by to mohla vydržet! " zakřičí tak, aby byl slyšet přes okolní hluk a chaos.
Šokovaně pozoruju dění kolem. To, jak na jednu čísnici spadne kus zdi, mě vyděsí ještě víc, že mám potřebu utíkat, ale kvůli Karlovi zůstávám na místě.
Pohled se mi zasekne na krbu. Karel krb zpozoruje taky.
,, Zůstaň tady, musím uhasit otevřený oheň! "
Koukám se, jak se rozebíhá k ohni. Cestou bere hasák a všechny lidi kolem posílá pod něco pevného.
Bojím se o něj a vím proč, protože než tam doběhne, oheň se rozšíří.
Nebezpečně rychle se přibližuje ke kvůli zemětřesení otevřené krabici s pojistkami.
Chvíli hasí, potom už ale vidí, že to nemá cenu, otáčí se a běží zpátky.
,, Pozor! "
Je už ale pozdě, ozve se výbuch a všechny v blízkosti pojistek odhodí o několik metrů dál, pokud je to rovnou nespálí na uhel.

--

1619 slov, psací nálada, pokud ses sem dočetla, gratuluju :')

Blížíme se ke konci :')

Shippujte #Aniki ♥ ( ͡° ͜ʖ ͡°)