Strong like tiger/PROBÍHÁ ÚPRAVA

1. kapitola

Ahoj, jmenuji se Marisa Anderson, je mi deset let a žiju s maminkou v hezkém malém domečku v městečku Haverhill, máme se tady dobře. Máme pejska Adieho, je mu rok a je to kříženec, mamka říká, že neví jaké rasy pejska, ale my ho máme stejně rádi.

Chodím do školy a mám dvě nejlepší kamarádky. Melanii a Nattali. Ve škole mi to jde a každý den je samá zábava, příští týden máme jet dokonce za babičkou, bude mít šedesáté druhé narozeniny, už se mooc těším, mám pro ní kytičku a obrázek, co jsem malovala...

Sedím sama, po tmě. Vzpomínám na doby, kdy jsem tohle s mamkou psala... Pomáhala mi dávat dohromady věty a správně je psát. Pamatuji si, že jsme se u toho hezky bavily. Vlastně nemám na svoje dětství asi ani jedinou špatnou vzpomínku. Vždycky jsme byly s mámou šťastné.

Od té doby, už ale uběhlo spoustu let, přesněji sedm.

Byla jsem tenkrát tak šťastná a vůbec jsem si neuvědomovala, jaké mám štěstí. Když se pak všechno změnilo a já přišla skoro o všechno, začala jsem to chápat. Naneštěstí bylo pozdě.

Jmenuji se Marisa Anderson, je mi sedmnáct a už zdaleka nevidím život tak růžově, jako jsem ho popisovala ve svých deseti letech.

Poslední dobou mě pronásledují noční můry, vlastně je to posledních pár let...

Začalo to, když mi bylo deset, s mamkou jsme jely za babičkou, oslavit její narozeniny. Všechno bylo tak skvělé...

Rozloučila jsem se s kamarádkami a odjela za babičkou. A pak mojí mámu unesli.

Ještě předtím, než se to stalo, jsem měla podivný sen, ale já hloupá mu nevěnovala pozornost... Jak bych taky mohla, byla jsem malá a nevěnovala jsem pozornost ničemu kromě hraček a sladkostí.

Teď už nemám ani kamarádky ani mamku, mám jen svého psa, náš starý dům a babičku, která je na smrt nemocná a leží v nemocnici...

Chodím na střední, ani už pořádně nevím co studuji, přestávám vnímat spoustu věcí. Je s podivem, že na té škole ještě vůbec jsem.

Můj život je jedna velká prázdnota, každý den do školy, kde se o mě nikdo nezajímá, dokonce ani učitelé. Myslím, že by si nikdo ani nevšiml, kdybych se tam už nikdy neukázala...

Každý den za babičkou, každou sobotu za maminkou na hřbitov, a téměř každý den brečím a vzlykám, ale nikdo mě neslyší...

Jediná radost je Adie, můj pes.

O peníze se starat nemusím, těch mám dost. Už jako malé mi mamka založila účet a když jsme jednou vyhrály ve slosování, dala mi všechny peníze na školu... Plánovala pro mě velkou budoucnost a spousty úspěchů, asi jako většina rodičů pro svoje děti.

A já bych dala všechny ty peníze, nebo cokoli jiného, za to, vidět ji znovu. Slyšet zase její zvonivý smích, být v jejím objetí...

Ale jsem sama.

Nikoho nemám, nalhávám si, že ani nikoho nepotřebuji a vím, že nikdo nepotřebuje mě...

A je to tu zase, slzy mi tečou po tvářích jako snad každý den.

Snažím se myslet na něco pozitivního, ale copak to jde? Když jediné co je pozitivní, byla minulost s a vzpomínky jen vyvolávají další bolest.

Věnuji LucyMystery - ještě že tě mám :) :D Nevím co bych byla bez tebe :) Děkuji za všechny maličkosti co pro mě děláš :) <3

První kapitola je tady, díky za milé komentáře :)

ZoeMystery

(PS. Haverhill skutečně existuje, není daleko od Bostonu :) )