Strong like tiger/PROBÍHÁ ÚPRAVA

2. kapitola

Možná bych se měla ještě pořádně představit. Tak tedy znovu, jmenuji se Marisa Anderson, je mi sedmnáct, chodím na Haverhillskou střední a žiji sama jen se svým psem Adiem, letos je mu už osm let. Moje babička letos oslavila sedmdesáté narozeniny, leží s rakovinou v nemocnici a její stav se nezlepšuje.

Svého otce jsem nikdy nepoznala, máma o něm nikdy nemluvila. Nejspíš odešel hned jak se dozvěděl o jejím těhotenství, muži v našem městě to tak dělávají docela často.

Svojí maminku jsem moc milovala, byla to ta nejúžasnější osoba na světě. Měla indiánské předky, po kterých jsme obě zdědily snědou pleť, plné rty, štíhlou postavu a krásné dlouhé tmavě hnědé vlasy. Máminy oči měly tu nejkrásnější zelenou barvu, ty moje kazí modrá, kterou jsem zdědila po otci.

Po mámině smrti jsem se zhroutila. Babička dělala co mohla, aby mi pomohla, ale když onemocněla nezbyl už nikdo, kdo by se o mě staral a tak jsem zůstala sama, našla jsem si poručnici, která se o mě stará. Alespoň když přijde sociální pracovnice na kontrolu. Vysvětlila bych vám to, ale je to složité, dostanu se k tomu někdy jindy. Co je důležité, že díky ní nemusím do pěstounské péče nebo do děcáku.

Řekli byste si, že po tom, co máma umřela, by se mě snažili rozveselit přátelé a pomáhali by mi sousedi, ano, na začátku to tak bylo, ale po roce to všichni vzdali. Nedivím se jim. Bylo to se mnou těžké. A nemůžu říct, že by se to od té doby nějak výrazně zlepšilo.

Ve městě o mně buď nemluví vůbec a pokud už ano, pak jen jako o té divné holce, co žije sama na kraji města, nechodí ven a je podezřelá.

Naše město je typický zapadákov, plný lidí, co věří pomluvám a starají se většinou jen o svoje vlastní blaho než aby pomohli druhým.

Co se týká smrti mé matky, nerada na to vzpomínám, ale asi bych vám to měla nějak vysvětlit. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli je to vzpomínka, nebo jen sen. Nejsem si jistá, jestli se tomu dá věřit, ale tohle je jediné vysvětlení, co mám. Moje noční můra.

Mladá žena běží lesem.

Klopýtá a pořád se rozhlíží, v ruce svírá mobil.

Zakrvácenými, třesoucími se prsty vytočí číslo na policii.

,,Haló? Policie Haverhill, co potřebujete?" ozve se v telefonu.

,,Ano? Haló, tady Michelle Anderson, prosím, musíte mi pomoct! Jsem-jsem někde v lese. Unesli mě, ale utekla jsem, prosím! Rychle!" mluvila roztřeseně a zoufale se ohlížela. Byla zoufalá a dezorientovaná v hustém lese.

,,Dobrá, už posíláme helikoptéru s termovizí na souřadnice vašeho telefonu, řekněte mi prosím, jste nějak zraněná?" Michelle shlédla na svoje strhané, zakrvácené ruce a nohy. ,,Ano, o-oni mě mučili...oni mi ubližovali! A-ale já jim nic neudělala! Nikdy jsem nikomu nic neudělala!" křičí hystericky do telefonu.

Z tónu jejího hlasu a způsobu, jakým mluví je policistovi jasné, že psychicky také není úplně v pořádku.

,,Dobrá, já Vám věřím, ano? Teď musíte někam, kde není moc stromů, aby vás lépe našli, vidíte nějaké takové místo? Jděte tam, ano?" naviguje ji policista a Michelle klopýtá dál a dál pryč od místa, kde ji týden drželi a mučili - ,,N-ne! Ne! Já se nemůžu zastavit! Oni mě chytí!"

Policista na ni dál naléhá aby ho poslechla. Je unavená, zraněná a bojí se. Rozhodne se tedy poslechnout radu policisty a doklopýtá na menší prostranství, kde je vidět obloha.

,,Hvězdy! Vidím je. Já vidím oblohu. Řekněte, máte děti?" policista je takovou otázkou poměrně zaskočen, ale ihned odpovídá. ,,Ne, nemám, vy ano? Unesli snad ještě někoho kromě vás? Nevzpomínáte si třeba kolik těch únosců bylo?" ptá se.

,,Ano, já mám dceru, je jí deset let, jmenuje se Marisa..." řekne zasněně a sesune se na zem vyčerpáním a bolestí.

,,Nikdo kromě mě tam nebyl a bylo jich pět, myslím, že to byli muži, možná jedna žena... Moje malá Marisa, stýská se jí? Chybím jí?" mumlá si pro sebe a nad hlavou už slyší zvuk přilétající helikoptéry.

Pak náhle slyší hlasy. Přibližují se stejně jako helikoptéra.

Velký stroj zůstane viset ve vzduchu nad lesem a na zem se pomalu spouští záchranáři...

Jeden z nich bere vysílenou Michelle do náruče, ona se ho chytá kolem krku, když v tom jí tělo ochabne.

Záchranář se na ni zděšeně podívá, v paži má jakousi šipku. Rychle ji vytáhne a rozhlédne se okolo. Nikde nikdo.

Rychle ji naloží a převezou do nemocnice.

Dva týdny ležela na oddělení s nejvyšší péčí, a přesto nepřežila...

Od té doby můj život zešedl a já se každý den utápím v žalu... Prostě se přes to nedokážu přenést. Je to tolik let a nic mi nepomohlo, doktoři, léky, přátelé... nic.

Já vím, je to trochu smutné a kratší, ale nebojte se bude to delší a pokud to půjde, tak pozitivnější :)

ZoeMystery