Vetřelec vs. Kotletka

Kajuta

Jack Doyle, jeden z početných stevardů vesmírné stanice Southampton, čekal za přepážkou recepce, kam měl přijít youtuber jménem Stejk společně se svojí přítelkyní Kotletkou. Neklidně přešlapoval na místě, nebyl zvyklý doprovázet hosty do jejich pokojů. Ještě před dvěma týdny pracoval jako roznašeč snídaní.

Když se zahleděl do davu lidí, kteří se právě vylodili, zahlédl docela dost groteskní situaci. Celkem mladá dívka, která ale popravdě krásy moc nepobrala, se nesla halou jako královna a za ní, celý zelený, se téměř plazil muž asi stejného věku.

Dívka se náhle otočila, její úsměv okamžitě zmizel a na jeho místo nastoupil děsivý, až vražedný, pohled. Zhluboka se nadechla:

„Kde máme naše věci?" zavolala tak mocně, že to bylo slyšet přes celý sál.

„Já nevím zlato," řekl tiše muž, který byl očividně podpantoflák.

„Tak to zjisti!"

‚Rozkazovat jí určitě není cizí,' pomyslel si Jack.

„Já do háje nevím, kde to mám zjistit. Teď nám řekli abychom šli na recepci a nic víc, asi nám to řeknou tam."

„Dobře už mlčím."

‚Možná není takový podpantoflák, ale ona bude očividně dost chytrá na to, aby se stáhla a pak zaútočila ve vhodnější chvíli,' zamyslel se znovu Jack. Po chvíli se naklonil ke kolegyni, která také hleděla na tu scénu a tiše se smála.

„Jak znám své štěstí budou tihle moji," ani si neuvědomoval jakou měl pravdu.

Mohl jen přihlížet jak se k němu, zcela neodvratně, blížila Kotletka, oblečená v růžovém triku, černých legínách a botách na podpatku s tygřím motivem.

„Kotletka a Stejk," řekla a pokusila se opřít o pult, ale v poslední chvíli se jí zamotali nohy a skácela se na podlahu. Stejk se tomu jen tiše zasmál.

„Já tě slyším."

„To se nedá divit, když máš uši jako slon," zasmál se a pak se otočil k Jackově kolegyni, „Můžete mi prosím říct, kde jsou naše věci?"

„Androidi vám je právě teď odvážejí do pokojů. Tady Jack vás tam zavede," řekla a ukázala na Jacka.

„Pojďte za mnou prosím."

Kotletka se sama zvedla, kopla svého přítele zezadu do nohy a vesele pokračovala dál v chůzi, jako by se nic nestalo.

Jack si vyndal z kapsy dvě karty, podal je ‚zamilovanému' páru a začal s vysvětlováním:

„Tyhle karty nesmíte ztratit. S jejich pomocí se spouští výtahy, otevírají se dveře do vaší kajuty, zapíná se wi-fi, nakupuje se v nákupní zóně a tak dále," vešli do výtahu a Jack jim předvedl, jak se karta používá a pokračoval, „Jediný, kdo nemusí používat karty jsou androidi, ty ovládá ZUZKA. Váš pokoj je na třicátém třetím patře za dveřmi s číslem 219. Večeře se podává v osm hodin večer a oběd v poledne. Co se týče snídaně dostanete jí na pokoj."

Vystoupili z výtahu a pokračovali dál chodbou. Na podlaze byl natažený rudý koberec a všude kolem, kam až jste se jen podívali, byli květináče s různými květinami.

„Jé. To jsou hezký kytky," zašvitořila Kotletka.

„To je Dračinec pruhovaný, Hvězdník, Monstera skvostná a můj nejoblíbenější, Durman obecný," vysypal ze sebe Stejk jako z naučné knihy.

„A to víš prosím tě jak?" zeptala se Kotletka a dívala se na něj takovým zvláštním pohledem, který u ní ještě nikdo předtím nezpozoroval. Byla to čirá nevědomost.

„Četl jsem si knížku o kytkách."

„Tohle má dvě vysvětlení. Buď jsi mi zatajil, že jsi gay, nebo jsi seděl v čekárně u doktora a ke čtení nebylo nic jinýho."

„A co je na tom? Chtěl jsem si trochu, kvůli jednomu videu, vylepšit znalosti."

„Prosím tě. Z tvých videí vědí úplně všichni, že chodím s úplným retardem."

Stevard se zastavil přede dveřmi do jejich pokoje, otevřel přístupovou kartou a vstoupil.

„Máte tu obývací pokoj, ložnici, dvě koupelny a soukromou promenádní palubu," řekl vesele Jack a nechal ty dvě hrdličky osamotě.

Chtěl bych Vás poprosit aby jste krutě okomentovali tento příběh. Jen ať vím v čem se pro příště zlepšit.