Byla to obrovská místnost s bílýma stěnama. Cela byla kruhového tvaru. Jedno obrovské okno dominovalo celé místnosti. Výhled na cvičiště byl ohromný. Strašně moderně to vypadalo, tak vesmírně, ale co se divit. Vojáci, ikdyž máme moderní vymoženosti, se snaží dodržovat alespoň některé věci z minulosti. Z místnosti vedly dva výstupky, taktéž kulaté. V každém byla postel, skříň a podobné věci, které lidé potřebují. Jedna část stěny se otvírala a za ní byla koupelna. Část nalevo byla zabrána tím bělovláskem, takže na mě zbyla ta napravo. Vylezla jsem nahoru. Zjistila jsem, že dokážu lézt po stěnách, takže plus pro mě. Postel byla pro mě strašně nepohodlná, už kvůli těm výstupkům. Shodila jsem všechno povlečení na zem a sešlapala ho do takového pelíšku. Měla jsem nutkání, poleptat to slinami, aby se mi spalo pohodlněji, ale nakonec jsem usoudila, vzhledem k okolnostem, že by to skončilo špatně. Ještě tak blbá nejsem. Otevřela jsem dveře ručně. Snímače na moje DNA nereágovaly, tak jsem musela otevírat manuálně. Přeci jen nejsou dokonalé. Většinu z věcí jsem znala z otcovy kanceláře a laborky. Přece jenom, to on zavedl tuhle éru budoucnosti. Vyhlédla jsem z mojeho pokoje. Stále jsem si na to tělo zvykala, ale už to bylo celkem v pořádku. Bělovlásek zalezl do koupelny a já zůstala sama. Chtěla jsem si dojít pro jídlo. Už jsem pomalu začala lézt dolů, ale zastavila jsem se. Místo toho jsem vylezla na strop. Byl to divný pocit, vidět vše co znám vzhůru nohama. Doplazila jsem se do kuchyně. Najednou jsem uslyšela někoho klepat na dveře.
ČTEŠ
Project: Xenomorph
Science FictionŽila jsem normální život. Můj otec byl šéfem jedné ze společnosti na nukleární zbraně. Jednou ale souhlasil s věcí, kterou nemůže vzít zpět. A chce. Měla jsem zemřít.
