Project: Xenomorph

7. Snad se nebojíš?

Zastavili mě. Neviděla jsem ven. Stále mě ale nijak nespoutali, nebo neomezili v pohybu. Dlouhou dobu jsem stála na místě. Najednou jsem uslyšela hlasy. Hodně hlasů. Chtěla jsem se dostat ven. Sykla jsem. Znovu. A znovu. Nic. Opakovala jsem to v intervalu 3 syky a minutu počkat. Přibližně. Asi po dvaceti minutách a postupného slábnutí zvuků jsem to vzdala. Naposled jsem zasyčela. Najednou jsem usyčela hlasy. Pět. ,,Zase se ti něco zdá." slyšeli. Sykla jsem znovu. ,,Teď jste to slyšeli taky!" ,,Třeba je to nějaká zničená věc. Pojďme pryč." ne. Dlouze jsem zasyčela a zavrčela. ,,To určitě nebyla věc." stáli těsně předemnou. Strhli plachtu. Zavrčela jsem a stáhla se do rohu. To světlo bylo nepříjemné. ,,Co tam je?" ,,Nevím, máte baterku?" ,,Jo, na!" ,,Hej ty tam. Neboj se. Neublížime ti." vy ne. Já vám. Zapl baterku. Zaplavilo mě světlo. Vycenila jsem zuby a zařvala. Jednou ranou ocasem jsem mu vyhodila baterku z ruky. ,,Co to." všichni se v ten moment podívali na baterku ležící kousek od klece. Dva si něco pošeptali. Každý přišel k rohu klece. Začali montovat se šrouby. Ozvalo se křupnutí. Jeden šroub spadl. O pár sekund později ho následoval druhý. Chytly mříže a jednu stranu klece kompletně odstavili. Jeden z nich si dřepl. ,,Hej, ahoj. Já jsem Rei" červenovlasý ,,tohle je Fost," černovlasý ,,tohle jsou dvojčata Faustusovi, Rin a Sai" blonďáčci ,,a tohle je Xero." bělovlásek. ,,Jak se jmenuješ ty?" nemůžu mluvit ty imbecile. Proč si myslíš, že jsem syčela? To je inteligence. ,,Aghssrat." zarazili se a podívali se na mě. ,,Cože? Agrad?" ,,Gharat." ,,Garat?" ,,Aaarat." ,,Arat?" zavrněla jsem. ,,Takže ty se jmenuješ Arat?" ,,Sssra." ,,Dobře Arat. Pojď ven my ti neublížime." i v tom šeru viděli, že jsem zavrtěla hlavou. ,,Proč? Se bojíš?" uviděla jsem ten úšklebek na tváři. Výhružne jsem na něj zasyčela. ,,Snad se nás nebojíš holčičko. Nebo ano?" teď už se skoro usmíval. Nevydržela jsem to. Po čtyřech jsem vylezla z klece a skočila po něm.