boy X boy
15+
* * * * * * * * * *
Řítil se davem lidí, lokty si prorážel cestu. Na křižovatce si troufl ohlédnout se za sebe. Bleskově přelétl dav lidí bystrým pohledem, ale nikoho však nezahlédl. Ale stejně se nesměl zdržovat. Jeho pronásledovatel byl nevyzpytatelný jako jarní počasí. Jako blesk s dlouhými vlajícími vlasy prolétl mezi projíždějícími auty, nehledě na jejich hlasité troubení.
Teprve když se dostal do portálu, si mohl zhluboka oddechnout. Tělem mu projelo známé mravenčení, jak se jeho atomová struktura rozkládala a znovu skládala podle souboru uleženého v TICHAu a pak ... pak byl klid. Portál se otevřel před branou gymplu, kde už na něj čekali jeho spolužáci.
„Jéé, Kiyrsi, my už jsme se tě nemohli dočkat." zaznělo sborem, když se vysoký sedmnáctiletý mladík objevil u brány.
Kamarády je nazvat nemohl, na to je neměl tak rád. Vůbec mu na nich nezáleželo. Drželi se při něm jen proto, že se ho báli. Vlastně – ani nevěděl proč, nepřipadal si něčím zvláštní nebo odlišný od ostatních. Prostě všem vždycky řekl to, co měl na jazyku. A pokaždé měl pravdu.
Nudné vyučování se táhlo neuvěřitelně dlouho. Strašná nuda. Snad jen při obědě nastalo trochu vzruchu. Největší rváč školy – Maars si totiž nedokázal připustit, že ho právě on dokázal porazit. A proto se do něj v jídelně pustil.
„Áá, náš vyparádičkovanej machr by si rád promluvil osobně, že?" pronesl šišlavým hlasem, když se rváč objevil těsně za ním a uštědřil mu herdu do zad.
„Cha, jaks na to přišel? Pojď ven. Hned." zasyčel mu Maars do ucha, rukama se opíraje o jeho ramena a během okamžiku si to už rázoval ke dveřím. Kiyrs ho ale nebral na vědomí a dál se hůlkami rýpal ve školní stravě. Nutno dodat, že ne příliš chutné.
„Ehm, ehm." ozvalo se nad ním po chvíli odkašlání. Znuděně kývl hlavou nahoru.
„Co zas?" zavrčel otráveně.
„Říkal-jsem-že-jdeme-ven." odsekával Maars nasupeně, v tváři celý rudý.
„Chm a můžeš mi laskavě říct" protáhl tu větu do neskutečné délky jako malý předškolák „co z toho budeš mít? Stejně na mě nemáš." vmetl mu pravdu do očí a dál se hůlkami rýpal v něčem, co na něj každou chvíli svůdně pomrkávalo.
Najednou ucítil, jak ho vzal za límec a zvedl ze židle. Ta s práskotem spadla na zem a v jídelně se najednou rozhostilo ničím nerušené ticho. Všichni totiž napjatě čekali, co se bude dít dál. Dvě největší esa školy v sobě. To bude něco.
„Co si to jako dovoluješ?" vyštěkl Kiyrs naštvaně a elegantním pohybem ruky si smetl z ramene neexistující smítko.
„Si myslíš, že když zvládneš každýho tady na škole, že ty samý fígle platí i na mě? Se teda pleteš hošánku." vyplivl na něj Maars naštvaně a bez varování mu jednu pořádnou vrazil. A než se kdokoliv z přihlížejících stačil vzpamatovat, rvali se ti dva jako psi.
„Klid tam vzadu!!" ozval se najednou pronikavý hlas ředitelky.
„Oba okamžitě za mnou. A bez protestů!" vykřikla a počkala, než se k ní ti dva hříšníci dostali přes dav zvědavých spolužáků.
*-*
„Tohle bylo naposledy, je vám to jasné?" opakovala jim nejmíň posté.
„Ale to vám říkám na rovinu, na této škole se podobné chování nikdy netrpělo. Takže byste měli být více než rádi, že se na váš přestupek dívám s přivřenýma očima. Ještě jednou a letíte oba pryč. Zatím dostanete jenom napomenutí, ale příště..." nechala viset nedokončenou větu ve vzduchu. Oba se na sebe podívali a pak jí na to přikývli.
