girl X girl
13+
tragický konec
* * * * * * * * * *
Jmenuji se Sanakira Minako, je mi krásných 19 let a byla jsem studentkou známé střední školy. Možná se vám zdá divné, proč jsem se rozhodla Vám o sobě něco málo napsat, ale zjistila jsem, že člověk se se svými problémy dokáže vyrovnat lépe, když o nich hovoří s jinými lidmi. Alespoň u mě to tak vždy bývalo.
***
V patnácti letech jsem nastoupila na střední. Naprosto sama, protože kamarádky ze základky se rozhodly jít na jiné školy. Prý je něco takového nezajímá. Takže jsem byla sama. Celá rozklepaná jsem tehdy vešla do své nové třídy v očekávání nejhoršího. Na tuto školu se totiž hlásili především chlapci. Takže moc holek tady nebylo. Naštěstí – a také bohužel – jsem se dostala do čistě dívčí třídy. Dvacet sedm dívek – a já.
Vím, že jsem si ráno měla přivstat, ale nestíhala jsem. Z toho taky plyne, že volná byla už jen jedna jediná lavice. Oproti základce byly tyto lavice pro jednotlivce. Posadila jsem se tedy do té jediné – přímo naproti katedře a nenápadně jsem se otočila a začala jsem pohledem rentgenovat ostatní dívčiny – moje nové spolužačky. Asi tak během minuty zazvonilo a do třídy vešel velmi mladý pan učitel. S hezkou tvářičkou a bezva postavou. Třídou se ozvalo polohlasné – ale přitom kolektivní wow. Ano. Toto byl náš nový třídní. Pan Sentchi, 26 let, stále svobodný – ano, i to nám o sobě řekl. S mírným úsměvem na tváři, samozřejmě. Stejně jako vždy se četl školní řád, řeklo se něco málo o internátu i o stravování v jídelně a dostaly jsme seznam učebnic, pomůcek a nový rozvrh. Během dvou hodin jsme mohly jít domů.
***
Druhý den školy jsem už měla většinu učebnic a pomůcek, byla jsem nachystaná podle rozvrhu a do školy jsem přišla relativně brzy. Třicet sekund před zvoněním. Hups. Takže nic nového.
A začala nám výuka. První hodinu jsme ale ještě byly rozděleny do dvojic, jednak na službu a také na různé povinnosti. Jako bylo například zalévání květin, péče o třídní knihu, výběr peněz na výlety a určily jsme si i hlavní předsedkyně třídy. Bohužel to jaksi – zřejmě omylem – padlo na mě a na moji druhou polovičku dvojice – Kaity. Nikdy bych nevěřila, že vypadám na nějakou předsedkyni třídy! Ach jo. Ale – už se s tím nedalo nic dělat. Takže hned po zvonění jsme si s Kaity u třídního vyzvedly seznam žákyň, rozvrhy plánovaných akcí a spoustu dalších papírů, které jsme měly od té doby na starost. A navíc jsme musely dávat pozor na to, jestli všichni plní své povinnosti. Opravdu náročné. Hned první den jsme řešily ztrátu třídní knihy a také ztrátu zlatého řetízku jedné holčiny.
Večer jsem padla do postele jak zabitá.
***
Ani ne po týdnu jsme si s Kaity konečně zvykly na novou funkci a začaly jsme být uvolněnější. Veškeré počáteční zmatky byly už vyřešeny a my mohly konečně začít poznávat nové spolužačky. Ale už během prvního týdne se ve třídě utvořily jakési tři skupinky, které držely pospolu. A my s Kaity nepatřily nikam. Jedna skupinka – to byly takové ty Barbie. Holky nalíčené – někdy až moc, oblečeny podle nejnovější módy a největší drbny, jaké jsem kdy poznala. Během dvou dnů už po třídě kolovaly nejrůznější drby a lži ... ale nedalo se s tím nic dělat. Nemohly jsme jim zakázat se volně bavit. To by bylo omezování svobody nebo tak něco.
Druhá skupinka to bylo asi deset dívek, které se chovaly víceméně jako kluci. Samý auta, motorky, grafiti a počítačové hry.
A nakonec to nejlepší – třetí skupinka – to byl ten zbytek. Akorát že tyhle dívčiny neřešily nic jiného než kluky. Takže nás – ty rádoby zodpovědné – mezi sebe nechtěly. Zvláštní, tahle hierarchie.
