Studené kapky mu padaly za krk, ale jemu to vůbec nevadilo. Jenom tam tak stál a hleděl kamsi do dálek. Měl pocit, že se mu zhroutil celý svět. Tvrdá realita mu najednou dopadala na ramena a tlačila ho k zemi. Ale on nechtěl, nechtěl se tomu poddat.
Chtěl se znovu ponořit do těch krásných dní, kdy byli spolu. Do těch dnů nádherné zamilovanosti, touhy a vášně. Bohužel ... toto se stalo minulostí. A přitom za to mohlo takové malé nedorozumění. Jenom pouhý omyl v komunikaci. A to vedlo ke zkáze. K naprosté zkáze.
Přišel o jediného člověka, kterého kdy miloval. Doopravdy a celým srdcem. Najednou se rozeběhl proti prstům deště. Nevnímal vítr ani chlad. Necítil nic. Absolutně nic. Jenom smutek. Nesmírně velký zármutek, který svíral jeho srdce a tělo, jak ocelovými kleštěmi. Cítil se tak ... na pokraji zhroucení, že to až nebylo přijatelné.
Sprintem se blížil ke konci města. Nezastavoval se. Neoddechl si. Necítil únavu. Jenom horké slzy, které se mísily se studenými kapkami deště. Vyběhl z města, sešel z cesty. Na polích právě dozrávalo obilí. Běžel jak o život napříč lánem zmoklého ovsa a nechával za sebou úzkou stopu pošlapaných klásků. Netušil, kam se to tak žene, ale někde hluboko uvnitř srdce tušil, že je to tak správně. Že se „tam" musí dostat včas. Jinak ztratí i tu poslední naději na návrat. Pomalu ho začínalo píchat v boku. Přitiskl si k němu ruku a dál běžel jak o život.
Dostal se do lesa. Už nemohl. Už ... doopravdy ne. Nedokázal se ani nadechnout, natož pak pokračovat v běhu. Vysíleně se opřel o nejbližší strom. Svezl se po jeho kmeni až na zem. Seděl tam mezi mohutnými kořeny statného buku, hlavu měl zakloněnou a pozoroval pohybující se listy. Byl to úchvatný pohled. Dávno už přestalo pršet. Přitáhl si k sobě kolena a opět mu začaly po tvářích stékat slzy. Cítil se tak zničený! Byl opuštěný, vysílený a naprosto promočený. A naprosto sám!!!
„PROČ!!!!" zařval z plných plic a s úctou poslouchal tu ozvěnu.
„Ho-chan! Já tě nechci ztratit!!!" zavřískl jak malá holka a schoval hlavu do dlaní. Vyslovení jeho jména v něm rozpoutalo další vlnu nezastavitelného pláče. Připadal si jak malé děcko. Jak rozmazlenej fakan, co si chce vydupat lízátko. Bylo mu až špatně z toho, že tady sedí pod stromem, mokrej až na kost, zmrzlej a bulí tu jak debil. Ale ať se snažil sebevíc, zklidnit se nedokázal. Pořád na něj musel myslet. Pořád před sebou viděl tu jeho něžnou tvářičku. Ty jeho rty. A ty oči. Ty kouzelné černé oči, které ho spoutaly a už nepustily.
„Bože ... Ho-chan ... proč?" zašeptal do ticha a zaťal pěsti. Už nedokázal plakat. Jakoby mu došly slzy. Už tak jich pustil ven příliš.
„Ho-chan ... kdybych tak mohl vrátit čas ... nic by se nestalo. Byly bychom pořád spolu ... a šťastní." Sám nevěděl, komu to všechno říká, ale musel to ze sebe dostat. Bylo mu jedno, že pokud ho někdo uvidí, bude ho mít za blázna.
„Já tě tak miluju ... Ho-chan ... zlatíčko moje ..." začal zase vzlykat.
„Já ..." už neměl sílu cokoliv říkat. Nevěděl, jak dlouho tam nehnutě seděl a pozoroval šumící listy. Fascinovala ho jejich volnost, svoboda a nezávislost.
Začalo se stmívat. Už ani necítil nohy, jak byl promrzlý.
„Ho-chan." zašeptal do ticha. Měl by se vrátit domů. Otočil hlavu směrem k městu. Pozoroval rušný provoz na silnicích, o kterém svědčila rozmazaná světla. Tam. Tam někde je teď jeho láska. A tam ... tam někde je teď někdo, kdo je s ním. Kdo mu dělá společnost. Kdo mu říká stejná sladká slůvka, jako mu říkal ještě nedávno on. Při té myšlence ho bodlo u srdce. Nedokázal se s tím smířit. Už ... už to prostě dál nesnesl. S námahou se zvedl. Opřel se zády o starý buk a dál pozoroval město. Přemýšlel kudy má jít, aby ho náhodou nepotkal. Neudržel by se. Musel by se mu vrhnout kolem krku a všechno mu říct. I když si byl jistý ... byl přesvědčen, že by ho neposlouchal. Znovu se mu vybavil jeho výraz, když se přeřekl. Když to vyznělo úplně jinak, než jak to bylo ve skutečnosti. Jak ublíženě a zároveň krutě se tvářil. Jak mu ztvrdly rysy. A uzamklo srdce. Nešťastně zatřásl hlavou. Pomalým krokem se vydal zpátky. Rodiče o něj budou mít zase strach. Znechuceně se ušklíbl. Furt ho hlídaj jak malýho. To ... že ho přitahuje stejné pohlaví překousli celkem v klidu, stejně tak jako snášeli jeho hosty, ale víc volnosti mu prostě dopřát nechtěli. Nedokázali. Toho nebyli schopni.
Schválně se loudal. Pomalu šel skrz obilí a kolem srdce se mu zase svírala smyčka. Nejenže ho pořád tížila myšlenka na jejich rozchod, ale najednou měl pocit, že ho někdo sleduje. Že se za ním někdo potichu, tichounce jako myška plíží. A ačkoliv si to nechtěl přiznat, bál se. Hodně. Každé šustnutí ... každé lupnutí ... začínal se lekat i svého dechu.
Věděl to. Někdo za ním jde. A už se ani nesnažil být tichý. Naskočila mu husí kůže. Co teď? V životě neměl tak nahnáno. Všude kolem byla tma, nohy mu olizovaly klásky a za ním se někdo plížil. A on se tolik bál, ohlédnout za sebe. Bál se, že by ho to „zranilo". Že by se tak vyděsil, až by se zastavil a onen pronásledovatel by ho dostihl a ... A co? Co by s ním provedl?Zrychloval se mu tep. Takovou úzkost ještě necítil. Sotva se dokázal nadechnout a přitom oddechoval jako po dlouhém a vyčerpávajícím běhu. V duchu se modlil k Bohu, ve kterého nikdy nevěřil. Doslova už viděl tučné titulky zítřejších novin. Sedmnáctiletý mladík byl brutálně zavražděn v poli za městem. Hledá se vrah. Za ním se ozvalo odkašlání. Při tom zvuku málem vyletěl z kůže. Ho-chan ... sbohem.
„Zastav, prosím." ozval se za ním tlumený hlas. Jako na povel se jeho nohy zastavily. Vyděšeně zavřel oči a svěsil ramena. Ho-chan?
„Akira-kun. Otoč se. A podívej se na mě." Překvapením otevřel oči. Ten hlas! Otočil se, ale v té tmě téměř nic neviděl. Jenom temnou siluetu s rozevlátými vlasy. Pak udělal krok vpřed.
„Akira-kun. Chci se ti omluvit." hlesl tiše.
„Ho-chan." vydechl úlevně. Po tvářích mu začaly téct slzy štěstí. Chtěl se k němu vrhnout, sevřít ho v náručí a políbit, ale něco mu říkalo, aby to ještě nedělal.
„Akira ... -chan ... Já-" udělal k němu další krok, takže teď jasně cítil jeho horký dech na svém obličeji „já ...udělal jsem chybu. Měl jsem tě víc poslouchat. Já jsem..." Víc ale nestihl říct, protože mu ústa uzamkl polibkem. Radostí zavřel oči. Jeho sen. Jeho láska. Jeho – všechno. Odtrhl se od něj a v očích se mu začal zračit zmatek.
„Ty se na mě nezlobíš?" vyhrkl Ho zmateně.
„Ho-chan ... to ani nejde se na tebe zlobit." vydechl. Srdce mu bušilo jak splašené a po těle mu přebíhalo elektrizující vzrušení. I v té tmě mohl vidět, jak se usmál. Najednou se k němu prudce přitiskl a pevně ho objal. Cítil, jak se otřásá vzlyky.
„Akira-chan ... já už myslel, že jsem tě navždy ztratil!" fňukal mu do ramene. Konejšivě ho hladil po zádech a vdechoval vůni jeho vlásků.
„To já taky, Ho-chan." Najednou zafoukal silný vítr a z nebe začaly padat těžké kapky. Jako na povel se oba podívali vzhůru a pak na sebe.
„Nepůjdeme domů? Než tu oba promokneme." navrhl.
„Klidně. A k nám ... nebo k vám?" dodal svůdně. Ho s k němu naklonil a něco mu zašeptal do ucha. Usmál se.
„Tak fajn. Ale jen ... když tam budeš dřív než já!" vykřikl rozverně a s nadšením pětiletého dítěte se rozeběhl napříč obilím.
„Počkej! To není fér!" ozvalo se za ním a během chvilky mu byl v patách. Za běhu se na sebe podívali a pak se chytili za ruce. Byli tak šťastní. Všechno to bylo jen ve vzájemné komunikaci.
