Jako v tranzu pozoruješ odraz v zrcadle a přemýšlíš, proč ti svázal srdce onou stuhou lásky. Pozoruješ svoje oči a žasneš, že z nich vytékají potoky slz. Nechápeš, jak to, že stuha nešťastné lásky dokáže tak moc škrtit. Nejenže svazuje tvé srdce a mysl, teď ti obepíná i plíce a ty se nedokážeš nadechnout. Každý nádech tě stojí tolik sil a ty si přeješ zemřít. Zemřít. Zemřít. Neskutečně tajemné slůvko, které se ti dostává pod kůži. Nabourává bariéru, která chrání tvoji mysl a ty se propadáš pořád hlouběji a hlouběji ... Bezmocně se svezeš na zem a zaboříš hlavu do dlaní. Proč? Proč se to muselo stát?! ptáš se sám sebe, ale odpověď nenacházíš. Zavřeš oči a doufáš, že se tím tok slzí přeruší. Nepomáhá to. Vracíš se myšlenkami zpět. Zpět do toho pokoje, kde se všechno zvrtlo. Hádali jste se. Nechtěl jsi se hádat, ovládal jsi se, ale pak jsi mu řekl pravdu ...
... Ta dvě slůvka, dvě slůvka, která ti navždy zničila život. Když jsi mu to řekl, v jeho očích se objevil děs. Děs z pravdy, kterou jsi mu odhalil. Zůstali jste proti sobě stát a pozorovali se. Pak jen zašeptal, že nejsi normální a sklopenou hlavou odešel. Odešel a už nikdy se nevrátí! Byl bys raději, kdyby na tebe křičel, ale on nekřičel. Byl příliš překvapen než aby se zmohl na proud slov a ten šepot se ti zaryl do mysli. Pořád ti zněl v uších a běhal ti z něj mráz po zádech. Snažíš se zastavit slzy, snažíš se přestat třást, ale tvé vlastní tělo tě neposlouchá. I když máš pevně zavřené oči, pořád vidíš jeho výraz. Nechtěl jsi mu ublížit krutou pravdou, ale vypadlo to z tebe tak nečekaně a už jsi to nedokázal zastavit. Sledoval jsi překvapení a děs v jeho očích, v těch smaragdově krásných očích. V očích, které jsi tak miloval ... a které se na tebe už nikdy nepodívají! Vzbudilo to v tobě novou dávku zoufalství a už se ani nenamáháš skrývat svoje vzlyky. Sedíš v prázdné místnosti s hlavou v dlaních a řveš jako malý děcko.
Kdyby tak věděl ... kdyby věděl ... nenacházíš sílu myslet na to, jak by to bylo nádherné ... kdyby ... kdyby opětoval tvoje city. Kdyby k tobě cítil to samé, co ty cítíš k němu. Nemusel by se teď utápět v slzách zoufalství nad nevyslyšenou láskou. Čas tě míjí jako náhodný kolemjdoucí a ty ho nevnímáš. Čas. Doufáš, že časem zapomeneš. Že zapomeneš na to, jak je dokonalý. Že zapomeneš na ty krásné oči, které byly plné smutku, ale byly tak tajemně okouzlující. Že zapomeneš ... Ne! Nikdy nezapomeneš.
Stuha nešťastné lásky se už zaryla příliš hluboko a nikdo tě jí už nezbaví. Plný zoufalství se zvedneš a nejistým krokem přejdeš k oknu. Už je dávno noc. Na nebi svítí hvězdy a pod sebou slyšíš tichý noční život velkoměsta. Otevřeš okno dokořán a necháváš studený vítr, aby si hrál s tvými vlasy. Začíná ti být zima, ale nenacházíš v sobě sílu okno zavřít. Sedáš si na parapet a nohy opíráš o vnější stranu domu. Podíváš se dolů, ale strach tě nezachvátil. Zbožňuješ výšky. Jsi v třináctém patře a nemáš strach, že se zřítíš dolů. Natáhneš ruku a zachytíš pár sněhových vloček. Tolik ti toho připomínají. Vaše společné bláznění v horách. O Vánocích. Bylo to tak nádherné a počet slz se zvýší na maximum. Cítíš, jak ti stékají po tvářích a sleduješ je, jak dopadají do tmy před tebou. Opatrně se v okně postavíš a držíš se jen jednou rukou. Chystáš se skočit a zbavit se stuhy. Není naděje, ani maličká naděje, že by cítil to samé, co ty. Nikdy se nechoval tak ... Zhluboka se nadechneš a zavřeš oči. Do tmy zašeptáš poslední slůvka rozloučení se svojí láskou a chystáš se skočit. V duchu si to odpočítáváš, hláskuješ jeho jméno.
Okolo pasu najednou ucítíš něčí ruce. Leknutím sebou trhneš a oba ztrácíte rovnováhu. Otevřeš oči a spatříš toho ... s kým jsi chtěl strávit celý život a teď se řítíte tmou. Kolem sebe cítíš noční vzduch a gravitaci, která si chce vzít, co jí právem náleží.
„Miluji tě" zašeptá a políbí tě. Snažíš se vychutnat si ten báječný pocit, tu vášeň, která ti pulzuje v těle, ale už je pozdě. Cítíš náraz a všechno kolem pohltí tma. Pomalu otevíráš oči a chce se ti křičet zoufalstvím. Zabil jsi ho!
Díváš se sám na sebe, jsi duše, která se včas dostala z chladnoucího těla. Sletíš níž a prohlížíš si tu kupu krve a masa a dotýkáš se jeho tváře. I když jsi pouhá duše, opět ti začnou téct slzy. Slzíš a prohlížíš si to, co z vás zbylo. Z náhlého popudu se najednou otočíš a nevěříš vlastním očím.
„Dawio..." zašeptáš nevěřícně a bojíš se ho dotknout, aby se nerozplynul.
„Teď, když vím, co ke mně cítíš, tak se mě jen tak nezbavíš." řekne stejně tiše jako ty a znovu tě políbí. Obejmeš ho a vše pro tebe přestane existovat. Budete spolu. Navždy! Co na tom, že jste jen pouhé duše. Stále máš pocit, že vlastníš tělo, kterého se mohou dotýkat jen jeho ruce. Stále cítíš tu nezkrotnou vášeň a touhu ...
Stuha, která krutě svírala celé tvé tělo se najednou mění v nádhernou stuhu lásky a pomalu, velmi pomalu vás svazuje dohromady. Cítíš na sobě jeho doteky a plně se oddáváš tomu nejkrásnějšímu citu ze všech.
