boy X boy
* * * * * * * * * *
Chjooo ... Tuší vůbec, že si k němu sedá pořád jeden a ten samej člověk? Všiml si mě vůbec někdy?
Zajímalo by mě, proč si ke mně pořád sedá. Co tím sleduje? A proč, proč, když si ke mně pořád sedá, i když je jinde volno, proč nikdy nezačne mluvit? Já teda začínat nebudu. I když je to pěknej kluk.
Ráno jako každé jiné. Automaticky jdu k sedmé sedačce, už už se skláním, že se ho jako vždy zeptám, jestli si můžu sednout, ale jakmile otevřu pusu, uvědomím si, že vedle něj volno není. Nasucho polknu a nasupeně se posadím vedle chlapa, co sedí za ním. Jakmile dosednu, otočí se na mě přes sedadlo a omluvně se usměje.
„Promiň." zašeptá neslyšně a otočí se zpět.
O-o-on na mě promluvil?!? Srdce mi poskočilo radostí.
*-*
Poslední dobou jezdí nějak moc lidí. Včera si ke mně přisedla nějaká holka. O jednu zastávku dřív než on. „Můj pan neznámý". Chci, aby vedle mě zas seděl. Klidně začnu mluvit, ale hlavně ať si ke mně sedne! Pro jistotu jsem vedle sebe hodil batoh. Téměř nedočkavě odpočítávám zastávky. Už zbývá jen jedna jediná a právě si nastoupila ta holka ze včerejška.
„Máš tu volno?" zeptá se a obdaří mě přeslazeným úsměvem. Zhoupne se mi žaludek. Nechápu, jak se ostatním klukům tohle může líbit. Vždyť to je strašný!
„E-eh, promiň, ale držím tu místo kámošovi." pokrčím rameny a dál jí nevěnuji pozornost.
Konečně! Osudová zastávka. Po očku sleduji nastupující dav lidí a hledám jeho tvář. Konečně jsem ho uviděl. Dneska se tváří nejak smutně. Váhavě zamíří ke mně a já se modlím, aby se zeptal. Dojde až ke mně a celou dobu mě upřeně pozoruje.
„Ahoj" usměje se „máš tu volno?"
„J-jasně." vykoktám, okamžitě zrudnu a hned oddělávám batoh, aby si mohl sednout.
„Díky." usměje se na mě tím svým nesmělým úsměvem a posadí se. Sundá si batoh, položí ho na kolena a sepne ruce. A jako vždy, jako každé ráno, zarytě mlčí.
„J-já jsem Benjamin." otočím se na něj. Překvapeně zamrká.
„Thobias." vydechne a stiskne moji nabízenou pravici.
„E-eheh ... na jakou chodíš školu?" zeptám se a mám co dělat, abych se nezadusil tím knedlíkem nervozity, který mám v krku. Hlavně musím udržet konverzaci. ... Ksó, když už se mi o něm i zdá, musím se snažit!
„Na stejnou jako ty." usměje se tajemně a lehce přitom nakloní hlavu. Vypadá kouzelně. Jak je to možné, že jsem si toho nikdy dřív nevšimnul?
„He? A ročník?" Tak tohle mě fakt vyvedlo z míry. Jakto, že jsem si nikdy nevšiml, že chodíme na stejnou školu? Kudy chodí, že ho nikdy nepotkám?
„O rok nižší ... áčko."
„Ah ... a jak se ti tam líbí?" Co jsem tak slyšel, áčko je vždycky pěknej odpad.
Jo, pěknej je ...
„Ale jo ... jde to. A co u vás? Slyšel jsem, že máte ve třídě nějaký neshody ohledně ... eh, stužkovacího večírku, že? Jestli chceš, mám kontakt na někoho, kdo by vám levně půjčil velkou chatu." nadhodil.
„Eh ... to by se docela hodilo. Hej, jak to víš?!" zeptám se ho. Pořád nechápu, jak je to možné, že on toho o MĚ a naší třídě ví tolik, zatímco já jsem si ho na škole v životě nevšiml! Spiklenecky se ke mně nakloní.
