boy X boy
18+
tragický konec
* * * * * * * * * *
Velká místnost je zahalena tajemnou rouškou půlnoční tmy. V temnotě se rýsuje jen těch pár kusů nábytku, který je pořád pod jemným igelitem, co se použil jako ochrana před barvou, když se tu celý den natíralo. Zápach vlhké barvy se drží absolutně všeho, protože nemá jak opustit tuto místnost. Okno je zavřené. Žaluzie zatažené. A v rohu se u čerstvě natřené stěny choulí sotva sedmnáctiletý mladík. V ruce drží mobil a už hodiny ho upřeně hypnotizuje. Zatím bez výsledku. Displej zůstává stále stejný, černý, bez jediného náznaku, že přišla nová zpráva. Najednou trhne hlavou. Z tranzu ho probral až zvuk věžních hodin, odbíjejících půlnoc. Půlnoc. Doba, kdy mu pravidelně přicházejí ony tajemné a tak neodolatelné sms zprávy. Na displeji blikly nuly. Ozvalo se pípnutí a mobil v ruce začal vibrovat. Na jeho tváři se objevil úsměv. Šťastný úsměv, tak zřídka viditelný a zrovna pro něj tak netypický. Otevřel zprávu a začal číst.
OdpovedNAtvojiOTAZKU:
ano,JSInaDRUHEMmiste
ALEnicTOnemeniNAtom
ZEpoTOBEporadTOUZIM.
Šokovaně zalapal po dechu. Takže se jeho nejhorší představy splnily! Ne! Znovu a znovu si četl zprávu, která z něj svála ten šťastný pocit. Jsi na druhém místě. Jsi na druhém místě. Jsi na druhém místě. Jsi... Rychle naťukal do mobilu zprávu a s roztřesenými prsty ji odeslal.
TouzisPOmeDOOPRAVDY
neboJEtoZASEjenomLEZ?
Místnost se opět ponořila do tmy a ticha když zhasnul displej. Mladík se zase schoulil do rohu a objal si kolena. Položil si na ně hlavu a mobil dal na zem ke svým palcům.
Zívnul poprvé, podruhé, potřetí se už nenamáhal ani zakrýt pusu.
*
Ráno se probudil a bolelo ho celé tělo, nejvíc však za krkem. První ospalý pohled patřil mobilu. Nevěřil vlastním očím, on mu odepsal! To se ještě nikdy nestalo. Vždycky na jeho zprávy odpovídal výhradně o půlnoci následujícího dne, ale teď... Téměř s posvátnou úctou cvakal do kláves aby si mohl přečíst onu zprávu.
TedTInelzu,VERISmi?ZITRA
vNOCItePRESVEDCIM.tesSE.
Nevěřícně zíral na těch pár slov. ‚On mě chce přesvědčit?' ptal se sám sebe. ‚Jak?'
„Broučku, snídaně je na stole!" ozval se hlas jeho matky z kuchyně.
„Už běžím, mami." zamumlal nepřítomně. ‚Už mi bude sedmnáct a ona mi pořád říká broučku. Ještě že o tom neví kluci.' S námahou se zvedl a šel do kuchyně. Přede dveřmi nasadil masku milého a hodného synka a teprve pak vešel.
„Proč jsi nespinkal v obýváku, broučku, když se tvůj pokoj musel vymalovat. Snad jsi nespinkal v něm, že ne?" švitořila jeho matka a doslova tančila po kuchyni.
„Mami, přestaň se mnou mluvit jako s pětiletým dítětem. Prosím." upřel na matku svoje temně černé oči.
„Oh jistě, zlatíčko. E – teda – Manschi." Na chvíli se zastavila a pak před něj položila bohatou snídani.
Smutně si povzdechl. Jeho matka se to broučkování a zlatíčkování snad nikdy neodnaučí. Ví, že to míní dobře, ale ona asi netuší jak moc mu to začíná poslední dobou vadit. Sklesle se pustil do snídaně.
