Ninjago - Destined [CZ]

Kámen

Wu neměl ponětí o čase, samozřejmě čas v říši stínů je irelevantní položkou. Šel celé hodiny doprovázen jen stíny, proto neskrýval úlevu, když se před ním k nebesům konečně zvedaly špičky temného hradu. Stíny se rozutekly ve snaze zachránit si kůži a skrýt se před vládcem temnot. Jen poutník postupoval dál k bráně temného hradu.

Hradby z tmavého kamene tyčily se vysoko nad poutníkovu hlavu, a jeho věže ještě víš. Před bránou mu zatarasili cestu dva strážní kostlivci. Wu nevzdoroval, pevným pohledem pohlédl do prázdných očních důlků jednoho ze strážných.

„Žádám si audienci u tvého pána."

„Odejdi, zda je ti život milý," odpověděl mu prázdný hlas.

Wu se usmál. „Tvůj pán mne stejně nenechá na živu. Nemusíš se tedy bát, že bych ti ještě někdy přidělával starosti."

Kostlivec o slovech stařičkého krále chvíli přemýšlel, než mu ustoupil svým kostěným tělem z cesty. Otevřel bránu a vedl poutníka do velkého sálu, kde na trůnu z kostí a rozlámaných mečů seděl jeho bratr. Wu zalapal po dechu, byla to taková doba, kdy Garmadona viděl naposledy, když padal do temnoty říše stínů, kam ho sám svrhnul.

„Bratře," vydechl Wu při pohledu na temnou bytost, která už nikdy víc nebyla jeho bratrem.

„Bratře," opakoval Garmadon, zaskočen nečekanou návštěvou.

Kdysi to byli nerozluční kamarádi. Nejlepší přátelé na život a na smrt. Wu, korunní princ, a Garmadon, princ osudu, který se měl stát příštím vládcem Ninjaga. A byla to právě ta katana, kterou si moudrý král donesl na zádech, která prince osudu o jeho osud připravila. Wu to takhle nechtěl, byl tehdy rád, že má staršího bratra, na kterého se může spolehnout, a který se o něho postará, když má strach.

Když se Garmadon vrátil s jeho katanou, byl jiný. Pozměněný. V jeho žilách začalo pomalu kolovat čiré zlo, jed bájného požírače, který Garmadona užíral zevnitř, až z něj nezbylo víc než jen pouhá temná skořápka. Jeho tělo zčernalo a stalo se odrazem jeho stejně temné duše. Jeho oči rudě plály a nenašli byste v nich kousíček dobroty. Jeho bolestí zkroucený obličej jen utvrdil všechny v utrpení, kterým si pán temnot ve své proměně musel projít. Wu se díval na svého zbědovaného bratra a utápěl se ve výčitkách. Jak to jenom mohl dopustit.

„Už je to dlouho," začal Wu.

„Ano, hodně vody uteklo, starče." Garmadon si poslední slovo vychutnal, v podstatě ho na Wua vyplivnul. „Muselo tě to stát hodně odvahy, že jsi došel až sem, když jsi kdysi nebyl sto ani přelézt zeď od královského paláce."

„Přišel jsem s varováním," pokračoval Wu, ale Garmadon se mu jen vysmál. „Proroctví bylo špatně pochopeno. Jsou tady síly, temnější a mocnější, než jsi ty sám."

„Já jsem temnota!" zvolal Garmadon, Wu až cítil, jak se mu chapadla stínů omotávají kolem kotníků.

Polkl. „Ne, ty jsi pouhý stín. Je v tobě pořád dobro, proroctví předpovídá příchod větší temnoty, které nedokážeš porozumět."

„A co bylo předpovězeno? Stálo v tom tvém slavném proroctví, že budu pokousaný bájným požíračem, jehož jed mi vžene do žil zlo a odvrátí mne od světla? Kvůli tobě jsem byl pokousaný, kvůli tobě jsem přišel o trůn! Byl jsem zapovězen, vyvrhel, vyděděnec!"

„Byl jsi nemocný," bránil se Wu. „A pořád jsi. Nacházíš se ve velikém nebezpečí, nech mne ti pomoci."

Garmadon na něj upřel svůj pohled, který Wu nedokázal dlouho oplácet. „Díky tvé zbabělosti jsem přišel o všechno. Nech mi oplatit ti laskavost, bratře. Tady nejsi král, jsi jen malý vystrašený chlapec, který ztratil svou katanu a velký bratr pro ni musel jít. Samukaji!" zavolal Garmadon po svém čtyřrukém služebníkovi. „Odveď mého bratra do cely, zařiď, ať se mu dostaví královské pohostinnosti."