Život bez duše

1.Kapitola 1.část- Sen

Je večer, procházím se okolo lesa a vlasy mi vlají v chladivém vánku. Jdu stále rovně a vize všeho okolo se začne měnit. Všechna tráva usychá, stromy se kymácí a fouká prudký vítr. Pohlédnu vzhůru, kde vidím měsíc tak velký, jako by byl jen pár metrů ode mne, a já se ho přesto nemohla dotknout. Vítr utichne a scéna se zase změní. Objevím se u jezera za lesem. Přes hustou, bílou mlhu nevidím skoro ani na krok a mám pocit, jako bych slyšela něčí šepot jak mě volá... Najednou z lesa vyběhne velkou rychlostí stádo srn a zamíří přímo ke mně. Jsem nervózní jako by mě měly za pár sekund ušlapat, a v tom se obrátí a utíkají opačným směrem- jako by u mě tušily něco hrozivého. Začnu se otáčet a prozkoumávat tmavé koruny stromů tak bedlivě, že mě rozbolí oči. Vidím jak si vítr pohrává a mává s korunami stromů, až z nich začne padat jemný bílý prášek.

Uslyším zvuky, praskání větví pod něčími nohami, jak se stále přibližují ke mně. Najednou se z lesa vynoří skupinka. Vypadá jako skupina lidí, která se řítí obrovskou rychlostí přímo ke mně. Je jich asi šest. Dvě ženy a čtyři muži. Ucítím vlnu studeného vánku a tělem mi projede nával strachu společně s vlnou energie a adrenalinu. Na chvíli se otočím zády k nim, a asi po sekundě s krátkým nadechnutím, se otočím zpět. Vykřiknu zděšením, když uvidím jak jen pár centimetrů ode mne stojí muž, mladý a dokonale krásný a přec s tvrdým výrazem v obličeji. Zadívám se do jeho pronikavě modrých očí a má mysl se ocitne v tranzu. Nepopsatelný pocit beznaděje přerušovaný návalem radosti a strachu.

Asi po minutě se opět vzpamatuji a ustoupím o krok dozadu. Otočím se, a opět skoro povyskočím, když tam uvidím dalšího muže. Rozhlédnu se a vidím, jak jsem ze všech stran obklíčená lidmi s nepopsatelně tajemným výrazem ve tváři, kterým nedají najevo ani kousek lidského citu. 

Začne mě bolet hlava a mám pocit jako by se vše okolo mne začalo točit. Pomalu se ke mně začnou přibližovat a mě se zdá, jako bych měla umřít. Všem zvážní ještě více výraz v obličeji a s výsměšným pošklebováním mezi sebou se ke mně začnou zase přibližovat. Jen vidím jak oný muž s dokonalou tváří stojí stále vzadu a prázdně se mi dívá do očí. Je jako socha. Socha tak dokonalá, co vypadá jako člověk ale člověk bez pocitů- bez života. 

Odtrhnu od něj oči a opět se zaměřím na skupinku co je u mě až nebezpečně blízko. Uvidím mezi nimi mezeru a po krátkém nádechu se rozběhnu a snažím se jim utéct, když ucítím pronikavou bolest co mi projede tělem a následně jak mi po krku stéká krev. Srazí mě k zemi a poslední co uvidím je, jak se ke mně ta dokonalá socha v sekundě přiřítí a osvobodí mě ze spárů těch bestií, co se chovají jako divoká zvěř. Uslyším jen ,,Jsem Tobias'' a vše kolem mě se rozplyne.

Dlouze vyjeknu a probudím se z hrozivého snu. Celé tělo mám zpocené a čelo mi pokrývají malé kapičky ledového potu. Povzdechnu si, podívám se do zrcadla kde uvidím náznaky děsu v mých jiskřivě zelených očích, a po chvíli se zasměji sama sobě a mému vystrašenému výrazu v odraze zrcadla.

Roztáhnu žaluzie a otevřu okno. Vyhlédnu ven na oblohu, kde jsou jako vždy šedé mraky a nad zemí se drží bílá mlha. Nadechnu se čerstvého vzduchu a okno zase zavřu. Otevřu skříň, vezmu si černé džíny, světle modré tričko a hnědý rolák.

Vyjdu z mého pokoje a vydám se do koupelny, která je hned naproti. Otevřu dveře, svleču ze sebe noční košili, hodím ji do koše na prádlo a vysprchuji se vlažnou vodou.