Den a Noc - Díl 1. Nová cesta - konec i začátek

Kapitola 6.

Ahoj! Po krátké odmlce jsme tu zpět. Ihsia měla státnice a já právě teď začínám zkouškové a praxi. Jako vždy, konec školního roku je trochu chaotický... Maturity, praxe, dohánět známky na vysvědčení, dohánět zápisky na zkoušky, všichni tu najdeme něco. A tak vám sem házím malé odreagování. :)

Doufám, že se bude líbit, Tezia Raven.

(PS: Chci tímhle poblahopřát Ihsie k titulu magistra (Jupíjaou! :3) a Kasandře (už tu 20 min válčím s označením a seru na to :D) k úspěšnému složení maturity (Jednorožci hrají oslavně na harmoniku - sorry, ale tohle nikdy nezapomenu, víc takových nesmyslných privátních příběhů :D). Jsou to holky šikovné.)

Ariana

Má slova byla krutá a jasně ťala do živého. Věděla jsem to. Bylo to znát v jejím hlase i odpovědi na to, co jsem jí řekla. Trochu jsem se za sebe zastyděla. Zrovna já jsem ubližovala slovy, když jsem věděla sama nejlépe, že slova mnohdy zraní hlouběji, trvaleji, než rána pěstí do obličeje, ale jen Bůh ví proč, jsem si nemohla pomoct a prostě jsem jí to musela říct. Možná to bylo těmi léty potlačovaného vzteku, nespravedlnosti, útisku, ubližování od lidí kolem mě a teď to vybublalo na povrch a bohužel si to slízl první, i když nevinný, člověk co byl u mě. Věděla jsem, že ta holka je vyděšená, možná i víc než já, přesto jsem to udělala. Neměla jsem právo jí to říkat. Stalo se a nemohla jsem to vzít zpět i když bych kdovíjak moc chtěla. Ale chtěla bych to doopravdy? Kdo ví. Chvíli jsem o tom i uvažovala, že se jí omluvím, ale pak jsem ten nápad zavrhla, přeci jen jsem si ji chtěla držet co nejdál od těla a s omluvou bych tak dobře nepochodila.

Ještě chvíli smutně seděla na stole, pak se vyhoupla na postel nade mnou a usnula. Ležela jsem v posteli jen tak dlouho, dokud se seshora nezačalo ozývat pravidelné pochrupování. Tehdy jsem se zvedla a tiše jako myška zamířila ven. Když jsme otevřela dveře vedoucí na palubu, ovanul mě chladný vzduch a najednou jsem zalitovala, že jsem neměla žádný plášť, ale dovnitř jsem se vrátit nechtěla. Odhodlaně jsem vykročila vpřed. Na palubě vládl, alespoň pro mě, dokonalý chaos. 

Několik lidí nebo to možná byli elfové stejně jako náš kapitán, viselo na lanech a odvazovalo plachty, další pobíhali po palubě a nosili různé bedny a sudy. Všichni pilně pracovali na tom, abychom v co nejkratším čase mohli vyrazit na moře. Nechtěla jsem jim překážet, tak jsem se snažila jim vyhýbat, ale ne všem jsem stihla uskočit z cesty. Narazila jsem do jednoho muže, co nesl na rameni bednu, kterou po našem sražení upustil, víko z ní upadlo a jablka, kterých byla plná, se rozkutálela po celé palubě. Něco vztekle zavrčel, hodil bednu na zem a začal jablka sbírat. Pokusila jsem se mu pomoct, ale jen co jsem se shýbla, abych jedno vzala, zavrčel ještě vztekleji, tak jsem si ho jen vzala a nechala ho dělat jeho práci. Zakousla jsem se do šťavnatého zeleného jablíčka, otočila se na podpatku a chtěla jsem zamířit dál, když jsem zaslechla nahněvaný hlas kapitána lodi.

     „Slečno, co tu děláte?! Okamžitě se vraťte do vaší kajuty!" Zavrčel kapitán, když došel ke mně, v obličeji celý rudý.

Nejspíš jsem ho neměla tahat za ucho, hned jak jsme se potkali. Neudělala jsem na něj dobrý dojem a teď jsem ho nejspíš jen zhoršovala. Popadl mě za ruku, musím říct, že ne nijak jemně a pokusil se mě odtáhnout zpět ke dveřím, které vedly do chodby z níž se šlo do naší kajuty. Vzepřela jsem se a nakonec se mi povedlo i vytrhnout mu mou ruku ze sevření.