Vyvrhel - Slzy minulosti (KOREKCE)

Kapitola první

  Vůně lesa a zpěv lesních ptáčků se nesl až k postavě spící na zemi. Zvedla se a promnula si oči. V tom se k ní donesly zvuky hlasitého hovoru.

„To nemůžou být ti zaostalci aspoň někdy zticha?!" zamumlala si pro sebe.

Vstala a oprášila si košili, kazajku a kalhoty z kůže. Sáhla po svém luku a toulci s šípy. Potom se ujistila, že má dýku pevně v pouzdře na opasku. Zamířila ke středu tábořiště, které se skrývalo na větší mýtině hluboko v smrkovém lese.

U menšího ohně sedělo několik mužů. Jeden z nich promluvil: „Pěkně sis připsala."

Probodla ho pohledem a obrátila se k vůdci celé skupiny.

„Chceš dneska po mně něco, nebo mám konečně volný den?" řekla znuděným hlasem.

„No, jak tak nad tím přemýšlím, mohla bys uvařit oběd."

„A ty bys mi zase mohl dát konečně podíl, jaký si zasloužím," odsekla.

„Nebuď hned tak urážlivá. Jsi holka a malá holka má vařit a dělat domácí práce," muži u ohně se hlasitě zasmáli.

„Máš štěstí, že se mám dobrou náladu," zabručela na něj.

„Stejně nemáš nic na práci, Ferio."

„To říkáš ty," odvětila povýšeným hlasem.

„Dobře, tak co máš na práci? "

„Jdu na trh," pronesla vítězoslavně.

„Nevím, jestli ti to nedošlo, ale my jsme zloději. Nemůžeš se jen tak promenádovat po městě, když tvůj obličej visí po celém Sonderu."

„Hele, jak jsi sám řekl, jsem malá holka. Na té kresbě mi jdou vidět jen oči, tudíž když plášť nechám tady spolu s lukem a obléknu si obyčejné šaty, nikdo mě ani nevšimne."

„A co bys jako chtěla kupovat? Opět, jsme zloději, my kra-de-me."

„Kafé vážně krást nebudu. A pochybuji, že bych dokázala okrást zbrojíře tak, aby mě stráže okamžitě nezačali pronásledovat."

„Tak běž no," řekl a přiznal porážku.

„Ty víš, že bych šla tak jako tak."

„A navíc, aspoň vypadnu pryč od těch pitomců," zamumlala si pro sebe.

„Cos to říkala?"

„Vážně to chceš vědět?" řekla lhostejným tónem bez toho, aby se na něj podívala.

Poté se ladným krokem vypravila ke koutku mýtiny, kde si nechala své věci.

Po převlečení do méně nápadných věcí vyrazila.

Ve městě se to jen hemžilo lidmi. Momentálně se konal každoroční trh a ženy šlechticů a rytířů se snažily získat pro sebe ten nejlepší kousek. Zde jste mohli sehnat cokoliv. Od koření až po cizokrajná zvířata, jako byli velbloudi nebo pandy.

Feria ale nemířila pro oblečení či nového mazlíčka, nýbrž pro zbraně, i když jí jedna kožená kazajka padla do oka. Přeci jenom její stará kazajka už byla ošuntělá a tahle byla nová a krásná a...

Zatřepala hlavou a zahnala myšlenky na kazajku. Jakmile došla ke stánku se zbraněmi, padla ji do oka dýka s jilcem ozdobeným drahými kameny. Tu myšlenku rozptýlila s tím, že kameny zbytečně převažují jilec a dýka pak nebude vyvážená. Pak našla to, pro co si přišla. Dýky z Frighelu.

Frighel byla země, která na severu sousedila se Sonderem. Tamní kováři byli proslulí svým mistrovstvím ve výrobě zbraní a říká se, že jejich čepele jsou nejlepší na světě. Slitina, ze které čepele vyráběli, nebyla okolním zemím známá, své tajemství si žárlivě střežili.

Když se na dýku pozorně podívala, všimla si namodralého zbarvení čepele. Byla pravá. Nejradši by si dýku potěžkala, jestli je vyvážená, ale to by přitahovalo pozornost. Přeci jenom, už takhle se ukazovala až moc. Pak zahlédla ještě něco jiného. Hroty šípů, které měly také namodralé zbarvení. Nakonec koupila dýku a hroty s tím, že je má pro staršího bratra.

Cestou zpátky si koupila kávu. Teplou, výbornou kávu. Vždy, když byla unavená, káva ji vzpružila. Byla to jediná jistota ve světě plném zla.   

Za korekci děkuji Mickey Vidlařové.