Vyvrhel - Slzy minulosti (KOREKCE)

Kapitola třetí

Přistihla se, že trochu poklimbává, přitom slunce bylo ještě vysoko nad obzorem. Bylo jaro a dny se stále prodlužují. Slunce zapadne pozdě. Takže měla ještě dost času než bude muset vyrazit na průzkum.

Utřela si slzy rukávem, odepla čutoru z opasku a obličej si opláchla. Slezla dolů ze stromu a vyměnila svou starou dýku za dýku novou.

Hrotů šípů měla jen půl tuctu a tak se rozhodla, že si šípy sice vyrobí, ale bude si je šetřit.

Usmyslela se, že si uvaří kávu. Uprostřed tábora sice plápolal malý ohýnek a dým co z něj vycházel, ti co u něj seděli postupně rozvířili pruhy staré látky. Feria si, ale nepřisedla, nebyla jednou z nich, nikdy. Ona byla mrštná, oni se jen kolébali. Ona uměla střílet, oni jen máchali kyjem, ona se uměla pohybovat tak, aby ji nikdo neviděl, oni by vzbudili i hluchého.

Nikdy nezapadla, ani se o to nesnažila. Byla dcera rytíře a onou vesnicí jen projížděli, když se to stalo. Oni byli jen obyčejní vrazi, zloději a ozbrojenci, nic víc. 

Vydala se o něco hlouběji do lesa, tam, mezi keři, rozdělala menší ohýnek. Na ohýnek položila menší hrnec, do nějž již předtím nalila vodu. Jakmile se voda začala vařit přidala mletá kávová zrna. Zamíchala a ještě chvíli vařila. Poté dala kávu z ohně pryč a oheň rychle uhasila. 

Jakmile káva trochu zchladla, pomalu usrkávala rovnou z hrnce. Teplý nápoj jí pomalu stékal přes krk do žaludku. Blaženě si povzdechla. Aspoň tohle ji dokázalo uklidnit. Když už nic jiného, tak aspoň tohle byla jistota v tomhle světě plném chaosu. 

Začala přemýšlet, jak bude dnes postupovat. Potřebovala zjistit co nejvíc informací o převozu. Někdo by možná nevěděl jak na to. Strážný Vám přece nic neprozradí. Tedy... pokud nejste Feria a nedáte mu na to dost dobrý důvod.

Vytáhla svou novou dýku a zkusila jestli je dobře nabroušená, samozřejmě nebyla. Takže ji začala brousit. Potom začala s výrobou nových šípů. Ze smrkového dřeva udělala dříky. Potom z bílích per, která již měla v zásobě, udělala letky, které pomocí vosku  připevnila k šípům. Nakonec nasadila hroty.

Šípy byly dle jejího úsudku dobře vyvážené, avšak radši to zkusila v praksi. A nepadlo ji nic jiného než to zkusit v táboře.

Tam de celkem nic moc nedělo, perfektní okamžik pro trochu zpestření. Jejím cílem se stal zajíc, opékající se uprostřed tábora. Luk už měla v ruce. Vložila šíp tak, aby tětiva luku zapadla přesně do drážky na konci šípu. Přitáhla tětivu . V duchu si představila dráhu letu a instinktivně zvolila správný zdvih. 

Rána byla úspěšná. Došla si k ohni pro šíp. Zírali na ni vyčítavé pohledy celé skupiny. Pokrčila rameny a nevinně se na ně usmála. To ale bylo jen tak, aby se neřeklo. A oni to věděli, věděli, že tohle nebyl přívětivý úsměv.