Avengers aneb Me And Avenger? Good Joke.

Chcípněte!

Ha, divte se nebo ne, ale dostala jsem pokoj!! Jsem z něj dost nadšená, tak chápete ne, jsem 25 let zahrabaná v jedný místnosti co stála absolutně za prt. A přes protesty nájemníka jsem měla pronajatý být stoprocent zdarma. Neptejte se jak jsem ho přesvědčila, je to kapku citlivé téma. No každopádně teďka mám malou, útulnou místnůstku s pohodlnou postýlku a úplně nejvíc top koupelnou. Takže si dovedete představit moje radostné pištění, když mě tam Stark dovedl. Při té příležitosti musel vykopnout bývalého obyvatele a přesunout ho do patra s Agenty. Bylo mi ho kapku líto, ale pak jsem viděla ten boží nábytek. Bohužel jsem tady měla jenom svoji uniformu a nic víc. Když mi tento malinký detail došel otočila jsem se na Starka.

,, Nemůžu jít k sobě do bytu si tam vzít věci?" zeptala jsem se tím nejpodmanivějším hlasem, jaký jsem dokázala. Už otevíral pusu, jako když řekne: jo, můžeš. Už se nadechoval. Všechno se zpomalilo a já nedočkavě čekala. Ne, pravda je že jsem to takhle neprožívala. Až tak ne. Ale přesto mě dost naštvalo zhasnutí světel na chodbě i u mě v pokojíku. Hned naskočila záložní červená světla.  Se Starkem jsme se koukali po stropu.

,, Co to je? Co se děje?" házela jsem na něj otázky zatímco on si něco mumlal pro sebe.

,, Jarvisi?" zeptal se a přitom se koukal do stěny. Mluví se stěnou? Nic mi nedávalo smysl. Co se děje? Blázní Tony? Jedinný génius tady, co by to dokázal nějak vyřešit byl člověk povídající si se zdí.

,, Někdo nás napadl pane. Nabourali se do mého systému. Ovládám už jenom kamery. Míří přímo k vám." ozval se robotický hlas muže.

,, Kruci co to je?" zeptala jsem se nahlas a doufala, že mi někdo odpoví.

,, Musím tě odsud dostat. Takže buď v klidu a nedělej nic zbrklého. Prosím ať nejsi opakem svojí sestry. Prosím." mluvil si pro sebe. Vrátila jsem se do kruté reality. A ta je taková: Někdo nás napadl. A chce nás zabít. Pokud ovšem nezabijeme první je.

,, Smůla. Jsem přesný opak svojí sestry." řekla jsem mrazivým hlasem. Ta malá holka, která by se někde krčila umřela už před lety. Teď jsem tady já. A jdu někomu nakopat prdel. Zrychleným krokem jsem vyrazila ze dveří. Ale ještě něco mě napadlo. Dala jsem tam zpátečku a málem do Starka narazila. Nastavila jsem dlaň. Díky bohům pochopil a do ruky mi vtiskl cigarety se zapalovačem. Usmála jsem se a zase šla zpátky do chodby, přímo naproti nim. Nevím kdo to je. Nevím jestli pro někoho pracuje. Ani nevím jestli nás chcou zabít, nebo jenom mučit. Nechci ani jedno. Pro nikoho z Avengers. Musím jim získat nějaký čas. Proto jsem šla chodbou rychlým krokem, skoro klusem. Mezitím co jsem šla chodbou a hledala očima někoho s puškami, nebo samopaly, jsem soustředila svoji mysl na počítač a mozek téhle budovy. Byl všude. Mohla jsem se napojit bezdrátově a to mi naprosto vyhovovalo. V hlavě se mi vynořovala čísla, písmena, obrázky, záznamy a tohle všechno. Ale já to nehledala. Dřív možná ano, kdy jsem pro někoho zbírala informace, ale teď ne. Teď jsem hledala toho kdo tohle všechno způsobil a dovolil těm grázlům sem vejít. Hledala jsem někoho kdo ovládal Jarvise. Hledala jsem nějaký virus, abnormalitu, vetřelce, příživníka, chybu, prostě cokoliv. Trvalo mi to celkem dlouho, ale našla jsem ho. Byla to malinkatá skulinka v Tonyho programování, čímž mohl vetřelec s trochou víc šikovností projít. Mám tě. Byla jsem tak zahloubaná v počítači až jsem si nevšimla těch několik vojáků, kteří se vynořili za rohem. Hned jak si mě všimli, tak pálili. Naštěstí jsem rychle zareagovala a schovala se za roh. Svezla jsem se po stěně do kleku. S otevřenou pusou jsem se snažila co nejrychleji uklidnit svoje srdce. Přešla jsem ze zvířecích instiktů do módu ledového klidu.

,, Jde se na to." šeptla jsem si pro sebe. Zvedla se a vykročila z rohu. Moje nevýhoda: Oni o mě věděli. Moje výhoda: Já o nich taky. Věděla jsem jak daleko ode mně jsou a jakou mám časovou rezervu než začnou střílet. 2 vteřiny. To moc nepomohlo. Nevadí. Zaměřím se na něco jiného. Z čeho jsou kulky, jejich výzbroj. Jo to by mohlo pomoct. Přesně jak jsem si mysela, přesně za dvě vteřiny na mě začali střílet. Mysl jsem měla tak našponovanou, že mohla zachytit každou kulku. Jejich složení se schodovalo s mým odhadem/věděním. Proto jsem mohla v klidu nerušeně je na ně poslat zpátky. Byli všichni kryti neprůstřelnou vestou, chrániči, helmou a neprůstřelnými brýlemy na očích. Ale sem tam se nekrytá místa objevila. A já jich okamžitě využila. Překvapovalo mě, že ještě pořád žijou. Chcípněte! Tak to musíš z druhé strany! Křikl na mě hlásek, který mi absolutně nechyběl. Si prostě nemůže vyjet na dovolenou? To mě tady musí otravovat zrovna v té nejhorší chvíli?! I přesto, že se mi to nelíbilo, jsem ho poslechla. Luskla jsem prsty na levé ruce. Každičký částeček prachu v hale se zvedl a shlukl v chumlu. Vojáci přestali střílet a koukali se na to co dělám. Právě včas. Vytáhla jsem si z krabičky cigaretu a zapálila si ji. Pořád na mě koukali jako na vola. Popotáhla jsem a vydechla kouř. Miluju nikotin. Mávla jsem rukou směrem k nim a dvoum z nich se prach dostal do pusy a do plic. Snažila jsem se o to aby to bylo co nejrychleji. Za ani ne vteřinu se váleli na zemi celí modří, od nedostatku kyslíku. Zbytek jsem jednoduše uvařila v potu. Stačilo ho jenom zahřát na správnou teplotu a bylo to. Jenom jsem si na chodbě dál pokuřovala nad mrtvolami. Jenom kdybych tehdy dávala víc pozor. Byla to chyba, po které mi zbyla jizva. Jednoho vojáka, který nebyl dostatečně přidušen na mě namířil a ve chvilce mé nepozornosti mě příruční pistolí střelil do boku. Kulka se mi zavrtala do masa. Vyjekla jsem. Dost nahlas. Bolest se změnila ve vztek. Vztekle jsem zařvala jako nasraná lvice a vrhla se na něj. Nemohl se mi moc bránit. Hned jsem popadla jeho hlavu a zlomila mu vaz. Rána se znovu ozvala a já sykla. Kulka v mém těle pořád byla a já ji nehodlala vytahovat, dokud si nebudu jistá, že nevykrvácím, když ji vyndám. Jedno mi bylo jasné. Já nejsem superhrdina s uzdravováním. Jsem normální holka se schopnostma, ani nevím jak to nazvat, ale nejsem někdo jako Kapitán Amerika, kterému dvě nebo tři kulky v těle nevadí. Jsem obyčejná. Tahle skutečnost bolí, ale ne víc než kulka, která se nechce vrátit do původní pozice a razí si dál cestu mým masem.

,, Doprdele." zaklela jsem a napojila se na Avengers Tower. Musí to fungovat. Musím si zavolat pomoc než omdlím. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nevnímat bolest, narušující mé soustředění. Do Tonyho systému jsem poslala nouzový vzkaz.

,, Koupila jsem to. Najděte mě. Prosím." pak jsem námahou odpadla.

Tak s tímhle jsem celkem i spokojená. Doufám, že se vám to líbilo. Klidně mi do kommentu napište jestli to má nějaký nedostatky. Nepohrdnu ovšem ani Votes.

-bansheevswerewolf