Avengers aneb Me And Avenger? Good Joke.

A v tomto momentu se všechno posralo

Očima mi proběhla tato stará vzpomínka a já málem zakopla a práh střechy. Kdybych se včas neodrazila a přeskočila celou uličku, tak bych se na ní válela s minimálně zlomenou rukou a nohou a při nejmenším kdybych byla lucker se silným otřesem mozku. Při nejhorším mrtvá. Dopadla jsem na kamínky, které byly pokryty na panelovém domě, udělala kotoul do dřepu a v něm zůstala. Musela jsem vydýchat tenhle nazapomenutelný výlet ke Stark Tower. Nesmím taky zapomenout na to, že jsem ze sebe chtěla udělat mastný flek v zapáchající ulici. Jak jsem mohla být tak blbá a jít k tomu prokletýmu mrakodrapu? Mám v hlavě absolutní zmatek. Vzpomínky a myšlenky se mi míhají před očima a já nevím jak to zastavit. A pak se to stalo. Z oka mi vykápla moje první slza, od té doby kdy jsem byla v té budově. Jak dlouho jsem to vydržela? Týden? Ani ne. Ale nedalo se to zastavit. Jenom jsem s otevřenýma očima i pusou hleděla do prázdna a čekala než se vzpomínky, které mě jako rozžhavené železo putující v mé hrudí, pálily nesnesitelnou bolestí. Proč já? Proč zrovna já? Co jsem udělala tak strašného, abych byla takhle potrestána?  Odňata od rodiny, domova, přátel. Strčena do klece. Každý den jsem měla v očích slzy. Každý mizerný den jsem si přála ať to zkončí. A zkončilo to? Samozřejmě že ne. Akorád přišla další dávka bolesti a zklamání. Každý den jsem si přála abych zemřela na následky experimentů. Tehdy mi bylo sedm. Sedmiletá černovlasá holčička se krčící v koutě, se slzami po tvářích a svítícími žilami. Takhle jsem vypadala. A to jak jsem vypadala se jenom z půlky odráželo od toho co jsem cítila. Málo jsem spala kvůli nočním můrám. Zdálo se mi že rodiče se válí v kaluži krve na podlaze. A já držím pistoly. Bylo to tak živé. Normálně jsem cítila její váhu a pach střelného prachu. Matka měla díru v čele. Najednou se pohla. Nejdřív to byly konečky prstů a pak celá ruka. A takhle se pohybovala postupně, dokud 'neovládla' celé své tělo. Nakonec se postavila. Z díry v hlavě jí tekly potoky krve. Očividně si toho nevšímala. Pak řekla:

,, Za všechno můžeš ty." její laskavý hlas tam nebyl. Bylo to jenom tiché sípání doprovázené občasným zachrchláním. ,, To ty jsi nás zabila." zase mi začal téct slzy po tvářích. Její slova byla jako provaz omotávající se okolo mého těla. Nejvíce se soustřeďoval na krk čím déle matka mluvila. ,, Ty jsi zmáčkla spoušť. Co jsi to za dceru? Zabila jsi nás. Zabila jsi i svou sestru." S touhle větou v uších jsem se s křikem probírala. Celá zpocená s pachutí železa v puse. Většinou jsem si prokousla ret, nebo se kousla do jazyka. Oči vytřeštěné dívající se na zeď místnosti, ve které jsem byla. To vězení bylo nesnesitelné. Žádné pohodlí. To slovo tam neexistovalo.  Ale pak jsem utekla. A viděla ten širý svět, který jenom září štěstím. Bylo mi líto, že jsem do něj nepatřila už jako malá. Tehdy jsme ještě žili v Rusku. Nevěděla jsem kam přesně mě, nebo sestru převezli. Ale jedno jsem věděla jistě. Byla jsem tam dlouho. Když jsem dorazila do menšího městečka, pobíhaly kolem mě děti, s barevnými vlasy, telefony v rukách a značkovým oblečení. V Rusku jsem nevěděla co to je. Třeba co to jsou kraťasy. Bydleli jsme nejseverněji kde se dalo. Ani nevím proč. Ale rozhodně jsem věděla, že jsem toho promeškala hodně. Když jsem se jedné paní, která na mě na ulici zírala, který je rok, řekla mi: ,, Je rok 2017." V tom momentě se mi chtělo omdlít. Když mi bylo sedm byl rok 1992. 25 let jsem tam strávila v kleci, v chladu, ve strachu a s touhou být mrtvá.

Když to celé zkončilo, tak jsem se zvedla a pelášila pryč. Nemohla jsem si dovolit aby mě někdo viděl, nebo nedej bože chytil. Běžela jsem jak o život. Srdce mi zběsile bušilo, nohy pomalu začaly bolet. Cítila jsem jak moje podrážky bot dopadají na kamínky, nebo beton i s celou mojí váhou. Cítila jsem jak se mi svaly napínají a smrskávají. Cítila jsem všechno. Všechny molekuly. Prostě komplet všechno. Cítila jsem i podstatu šípu který na mě letěl a zapíchl se mi do nohy. Tam zůstal. Cítila jsem tu bolest. I to jak mi šíp pronikl masem a teď do mého těla vstřikuje sedativa. Já se skácím ještě za běhu. Pak mám jenom tmu.