Avengers aneb Me And Avenger? Good Joke.

Tak to je epický.

Bolest se mi rozlije tam, kde stehy spojují dvě části tý džuzny (fakt nevím jak to dát do psaný podoby), kterou mi tam doktor Banner udělal. Už několik dní se tady pokouším něco dělat. Lépe řečeno, pořád neležet v posteli a nejíst tu břečku co tady podávaj. Je to vůbec zdravý?! Vždyť to chutná jako rozvařený obsah toalety. Nevím jak mě to napadlo, je tady dlouhá chvíle a já už vím kolika způsoby bych mohla zabít další vinné lidi. Proto nikdo nemůže říct, že nebe není modrý.
,, Bohové Ásgardu, to nedává smysl." pronesu si pro sebe v liduprázdněm pokoji. Jestli sebou nehnu tak sem přijde ropucha v sesterském a přinese mi 'jídlo'. Klidně se s Clintem vsadím, že do toho dávají kočky, psy a koně. O čem to mluvím? Mluvím tady o jedné sestře, která mě má na Tonyho příkaz na starosti. Horší asi nenašel. Tlustá blondýna, v úzké pracovní kombinéze, s uhlazeným drdolem a tím ďábelským výrazem, za který by se nemusel ani ředitel Hydry stydět. A věřte mi, já toho ředitele viděla. Takže se teď snažím pravidelně zdrhnout. Ta ženská mi nahání hrůzu. Znovu ta tupá a zároveň ostrá bolest. Syknu. Bolí to jako čert. A to jsem sotva zvedla hlavu. Tak takhle to nepůjde. Sesbírala jsem částečky prachu v téhle místnosti, což nebylo zrovna málo. Pohledem jsem hledala nějaký vozík. Při nejhorším odjedu i s celou postelí, jako v tom českém filmu Slunce, seno a pár facek, teda myslím že se to tak jmenovalo. Ta babka byla super. Jsem hroznej nerd, já vím, ale musela jsem dohánět dobu, tak se na mě nezlobte. Vozík jsem nakonec našla v rohu pokoje. Miluju rohy. Až se budu vdávat tak můj manžel bude roh pokoje. Opravdu? Mě šibe. Částečky prachu mi vozík posouvaly ke mě. Moc pomalé. Proto jsem si usmyslela, že vozík půjde do kapalného skupenství. Byl to fakt divný pohled. Jako kdyby jste měli skleněnou konvici s čajem a tu upustíte. Hlavně ne, nikomu na hlavu, to by bylo nemilé. Prostě v jednu chvíli ten čaj má nějakou formu a pak najednou bum. A už je rozlitej na zemi. Kapalinu jsem přinutila ke mě doplout. Zastavila se u mě a já jí začala zase tvarovat do tvaru vozíku. Když jsem viděla jak se mi to daří, tak jsem přidala na intenzitě snažení.

Nevěděla jsem, jaké pokroky dělám. Ani jak rychlé jsou. Nevěděla jsem ani, že se svou silou se stanu tím čím jsem teď.

Vozík už stál naproti mě a já se s obtížemi, doprovázenými bolestí posadila na postel. Tak jo, to dám. Svůj nový dopravní prostředek jsem si přisunula k sobě jak nejvíc to šlo a pomalu se na něj přesunula. Zatínala jsem zuby, aby jsem nevyloudila, nějaký nechtěný zvuk, který by mohl někdo slyšet. S heknutím jsem se posadila a oddechla si. Tu snadnější část mám za sebou. Teď ještě projít okolo té ropuchy. Přes kolena jsem si přehodila deku. Vzala jsem za obě dvě kola a rozjela se vstříct smrti, nebo opětovného mučení, ze strany zdejší stravy. Vyjela jsem z pokoje na chodbu. Nikde nikdo. Proto se pomalu rozjedu směrem k výtahu. Zamračím se když k němu dojedu. Nikdo tady není. Ani agenti S.H.I.E.L.D.u. Nelíbí se mi to. Radši vjedu do výtahu. Tam se naskytne problém č. 2. Nedošáhnu na patra, kde jsou Avengers. Naštvaně jsem odfoukla poslední vzduch z plic a nasraně se nadechla. To snad ani není možné. Notak Tenebris mysli. Máš aspoň deštník? Samozřejmě že ne. A propiska mi tady taky nepomůže. Musela bych se postavit. Ale, to by zatraceně bolelo. Ale noták! Dokázala jsi vozík rozpustit na nějakou směs, která k tobě dotekla a pak jsi z ní zase udělala invalidní vozík. Jsi silná. Ten hlas v hlavě měl pravdu. Jsme silná. Nejsem dost silná na to abych vstala a přetrhala si stehy. Ne, to by nešlo. Ale můžu přinutit moji tkáň srůst. Stejně jako jsem to udělala s kovem. Jsem si ale jistá, že mi tam zůstane tak jako tak jizva. Teda doufám že ne. Co kdyby ses už pustila do práce?! Měl pravdu. Zase. Jenom ztrácím čas. Oči které jsem měla zavřené jsem otevřela. Měla jsme ten obrázek před očima. Moje břicho, díra zašitá stehy. Viděla jsem jak se pomalu uzavírá. Nit odpadává s mojí pomocí. Zaměřila jsem se i na střevo. Dobře sešito. Doktor Banner udělal dobrou práci. Stalo se to samé co s povrchovou kůží. Taky srostlo a nitě odpadaly. To že tam jsou mě trápilo nejméně. Deku co jsem měla celou dobu položenou na nohách jsem si odhrnula stranou. Bosá chodidla jsem položila na studenou podlahu výtahu. Rukama jsem se zapřela o opěrky a pomalounku se zvedla. Podařilo se. Bez známek nějakého předešlého zranění.
,, To si ze mě děláte prdel?!" rozeznělo se chodbou za mnou. Kurva! Ropucha si to za mnou běžela do výtahu. Byla naštěstí dost daleko na to, abych přiskočila k ovládání výtahu a zmáčkla patro. Výtah se jí zavřel přímo před nosem. Úlevně jsem se svalila na zem. To bylo o fous. Zase jsem se zvedla a promasírovala si břicho. Tak to je epický. Ono to doopravdy fungovalo!! Teď akorád nesmím vstoupit do zdravotního patra přibližně... 10 let, jo to bude stačit. Výtah cinkl, otevřel dveře a já vstoupila do patra, ve kterém se rozléhaly zvuky hádky, nebo i sem tam smíchu. Všechno se utišilo když jsem vešla. Scéna byla asi taková: Do teď se hádájící Steve s Tonym, najednou byli ticho. Doktor Bruce, spolu s Natashou a Clintem, kteří se doposud smáli Tonyho a Stevově hádce taky zmlkli a podívali se na mě. Právě teď nadešel čas říct to, co jsem chtěla říct celou dobu:
,, Jsem zpátky zmrdi."