Rok 2036

4. kapitola

Po 2 hodinách plnění dodávky dětmi jsme se konečně rozjeli. Mohlo nás tam být 20. Všichni vzlykali, brečeli nebo se snažili přemluvit strážníky ať dodávku otočí a pustí nás domů, marně. Když jsme dojeli na místo, kovové dveře se rozevřeli a strážníci postupně začli vyvádět všechny ven. Mě a Jamese vyvedli jako poslední, když jsme vylezli z té tmavé dodávky, chvíly nám trvalo než jsme se rozkoukali. Před náma byla obrovská loď. Takhle velkou loď jsem v životě neviděla. Strážníci nás v lodi zavedli do kovových cel, pro každého člověka jedna. Když Jamese odvedli do jiného patra, cítila jsem se osamělá, sice jsem ho skoro vůbec neznala, ale i tak jsem ho brala jako někoho, na koho se můžu obrátit. Vlevo ode mě byl kluk, mohlo mu být okolo 13 let, strašně plakal a bál se. Sehla jsem se k němu abych ho lépe viděla, měl celé červené oči od pláče. Bylo mi ho líto. Snažila jsem se ho utěšit, že to bude dobré, že na ostrově najdeme úkryt a že se tam budeme mít stejně dobře jako doma. V tom se v cele napravo ode mě ozval hrubý hlas: "To nemá cenu, utěšovat někoho, kdo nechce být utěšen." Chvíly mi trvalo než mi došlo kdo to právě prolmuvil, byla to Kim. Kim semnou chodila do třídy, byla to děsná tyranka. Někdy mi přišlo, že je to povahou kluk v holčičím těle, šikanovala kde koho a vyprávělo se o ní, že i kradla učitelům věci. Nikdy jsme se my dvě neměli v lásce, ikdyž jsme bydleli vedle sebe. "Alespoň se můžu pokusit. Jestli s tím máš problém tak si hleď svého." odpověděla jsem arogantně, to poslední co mi scházelo je být vedle Kim v cele...

Na té lodi jsme strávili celé hodiny. Najednou se loď zachvěla a světlo nad námi, které doteď bylo zhasnuté se červeně rozsvítilo. Veliké mohutné dveře se začli otvírat a napětí stoupalo...