Rok 2036

2. kapitola

Kontroly domů, prohledávání každé skulinky našeho domu za jediným cílem, najít druhé dítě.

Když se vzpamatujeme, chytnu Eda za ruku a vláčím ho do sklepa se slovy: "Je to tu zase Edí, znova si zahrajeme na schovávanou, ano? Jako jsem tě to učila, zalez si sem a nevycházej a ani nemluv, dokud si pro tebe nepřijdu ano?"

Ed kývne hlavou a zaleze do koše na brambory. Když je připraven, vysypu na něj s největší opatrností tucet brambor, zaklopím víko a běžím nahoru. Máma mezitím stihla uklidit talíře s nedojedenýma polívkama a trochu se upravit, aby nevypadala tak unaveně. Táta trochu uklidil dům a převlékl si kalhoty, aby nám nedělal ostudu. Zbývá už jen čekat.

Po hodině čekání někdo zaklepe na dveře. Táta otevře a za nimi stojí strážník. "Dobrý den strážníku, to je mi ale překvapení, nemájí být prohlídky až příští pátek?" řekne nervozně táta. Strážník s kamenou tváří odpoví: "Tento rok je to jindy, abychom vás překvapili když to nejméně čekáte, a daří se nám, už jsme našli více dětí než minulý rok." S těmito slovy vejde rázně do našeho domu, jakoby mu patřil. Pak už jenom dodá: "Trochu se tu porozhlédnu" a odejde do kuchyně. My tři jen čekáme netrpělivě u vchodu, koukáme jeden na druhého a modlíme se, aby náš plán vyšel. Dobrých 10 minut o strážníkovi nevíme vůbec nic, jenom někdy zaslechneme bouchnutí dveří, nebo zavření polic. Dům byl prověřen, zbývá sklep. Když slyšíme jak strážník šlape po strmých schodech do sklepa, zatají se nám všem dech, chytnu mámu za ruku a snažím ze zůstat v klidu. Přijde mi jakoby to trvalo celé hodiny, dny, týdny. Zrázu uslyším křik, křik který tak moc dobře znám, Edův křik. Vzpírá se a prosí strážníka aby ho nesvíral tak pevně, že ho to bolí. V tu chvíly vím že je konec, že můj život zanikne ve formě ostrova, že už nikdy neuvidím mojí rodinu, mého milvaného bratříčka. Podívám se na rodiče, oba brečí. Když strážník přijde, v ruce svírá paži Eda, Ed pláče, je mi ho tak líto. Strážník se na mě podívá a řekne: "Víš co to pro tebe znamená mladá dámo, do konce života budeš hnít na ostrově jenom kvůli tomuhle". Co to dořekne hodí Eda na moje nohy. Ohnu se a snažím se ho obejmout... Alespoň naposledy...

Máma a Táta jsou pořád v šoku, nejsou schopni se pohnout, nemůžou uvěřit, že jejich největší noční můra se stala skutečností...