Rok 2036

3. kapitola

Strážník mě táhne pryč od rodičů a Eda. Oči mám plné slz. V hlavě se mi honí tolik myšlenek, jak dlouho tam prežiju? Kolik dalších lidí tam semnou bude? Proč to muselo takhle skončit?     Na žádnou otázku nedokážu odpovědět, alespoň zatím...

Pár bloků od našeho domu stojí na silnici obrovská dodávka, která má vzadu mříže. Strážník mě do ní posadí a na jednu ruku mi dá pouta, které připevní ke stěně dodávky a beze slova odejde. Pořád se nemůžu vzpamatovat, nevěřím že se to právě děje, celou dobu tak nějak v podvědomí doufám, že je to celé sen a že se probudím doma v mojí pohodlné posteli. Bohužel je to jen domněnka.                                                                                                                                                                                      V dodávce nejsem sama, je sice tmavá, ale i tak dokážu rozpoznat siluetu člověka, zvědavost mi nedá a rozhodnu se toho člověka oslovit. Neodpovídá. Zeptám se tedy na něco jiného: "Kdo jsi? Taky máš sourozence?" Postava se ani nehne a zrazu tvrdým mužským hlasem řekne: "Jmenuju se James, mám 4 letou sestru. Včera jsem se pohádal s rodiči a oni mě vydali sami aniž by jim to bylo líto. To oni mě poslali na smrt na pustém ostrově." Zůstala jsem zírat do tmy jeho směrem. Bylo mi ho tak moc líto. Jak mu tohle mohli jeho vlastní rodiče udělat?! Nebyla jsem schopna ze sebe vydat ani hlásku. Po chvíly jsem se uklidnila a konečně promluvila: To mě moc mrzí, Jamesi. Musíme na ostrově držet spolu i s ostatníma, kteří mají stejný osud jako my, to je jediná šance jak zůstat naživu." James ihned zareagoval: "Co když nechci zůstat naživu?" Jeho slova mnou prolétly jako kulka hrudníkem. Od začátku mi bylo jasné, že nebude jako normální kluk, už i ten jeho stín v dodávce byl jiný než u ostatních kluků. "Nemůžes přece chtít umřít. Proč by jsi to dělal..." vydala jsem ze sebe nesebejistým hláskem. On mlčel.