Pohled Kleo.
Sebrala jsem se a šla za hostinec. Chtěla jsem být sama. Když jsem slyšela ten příběh, vzpomněla jsem si na Austinovu smrt. Do očí mi vběhli slzy. Pořád to bolí. Rychle a vztekle jsem si je utírala. 'Slzy jsou symbolem slabosti.' scedila jsem skrz zuby.
Dlouho jsem to nevydržela a sjela po zádech až dolů. Přiložila jsem hlavu na kolena a brečela a to já nikdy nedělám. 'Proč?! Proč Austin? Tohle si nezasloužil. Otec na mě sere. Jsem mu někde u prdele. Ani se nesnaží mě najít. Dement jeden! Mamu nemám. Fakt skvělý!' vztekal jsem se a přitom brečela. 'Ale Austin říkal, že mě ti dva hledali a on mě našel. Tak kde do prdele nejvyšší byl?' máchala jsem rukama všude možně a bouchala s nima o všechno. Potom jsem se vrátila do stále pozice. Hlava v klíně, vznik vodopádu a mumlání.
Někdo přišel. Utírala jsem si rychle slzy do rukávu mikiny. „Hele Kleo nemusíš nepředstírat, že jsi v pohodě i když to tak není. Slyšel jsem tě." řekl skleslím hlasem a přisedl si ke mě. „Ale já jsem v pohodě, jasný?! Nejsem žádná ufňukaná a ubrečená puťka, která nedokázala zachránit kámoše." mluvila jsem už z cesty a slzy se jen hrnuli a tekli jedna za druhou. „Ššš šš. To bude dobrý. Spolu to zvládneme." utěšoval mě Dean ve svém náručí. „Díky, že snášíš mou ufňukanost." snažila jsem se zasmát, ale bylo to k ničemu. Dean mě hladil po vlasech a stále utěšoval.
Seděli jsme tam ještě dobrých deset minut. „Už je to dobrý." potáhla jsem a utřela si slzy. Dean mi pomohl na nohy.
Šel vedle mě a já ho chytla za ruku. Zmateně se na mě podíval. Přitáhla jsem ho kousek k sobě a dala mu malou pusu na líčko a potom jsem šla do pokoje. Ve dveřích mě zastavil stařík, který nám vyprávěl tu legendu.
„Ouuh promiňte." omlouvala jsem se, protože jsem do něj málem vrazila a on by se pak zhroutil jako domeček z karet. „Ale to nic. A děvče neber vážně tu legendu. Je to jen legenda na zastrašení malých a neposedných dětí, které nechtěji ulehnout do lůžka." „Ovšem." chvíli jsem zaváhala a pak se horlivě zeptala. „A nevíte o ní něco víc?" „Já už ne, ale Erusis ano." Podíla jsem se zmateně. „Omlouvám se, ale kdo?" „Oo Erusis je náš léčitel." uchechtl se stařík a už byl na odchodu. „Ten čudný čumílista?" řekla jsem pro sebe a stařík se na mě podíval jestli jsem něco říkala. Vrtěla jsem hlavou.
Takže spát nejdu. Nenápadně jsem šla ke světnici, kde bydlí Eru nějak, no prostě ten léčitel. „Ou nečekal jsem tě tak pozdě." řekl mile. „Hele víš něco o Dekeze? Něco víc?" „Čekal jsem, že se na to zeptáš. Ale ano, vím."
Pohled Deana.
Když stařík dořekl celou legendu, Kleo se sebra a šla pryč. Potom odešli i ostatní a zůstal jsem tam jen já s Brucem. „Hochu doufám, že už víš, kde přetrpíme úplněk?" „Abych pravdu řekl tak nemám žádný plán. Omluvíš mě." postavil jsem se a byl jsem už na odchodu, když mě v tom zarazil Bruce. „Hej!? Teď by sis měl dělat starosti o nás a úplněk a ne jen o ty víš na co narážím." řekl vážným hlasem. Otočil jsem se na něj a řekl. „Nemám tušení." „Ty to dobře víš. Nejsem slepej. To ještě ne. A blbej taky ne. Vidím co se děje mezi tebou a květinkou Kleo." „Květinkou? Možná tak masožravou a jinak klídek. Vše zvládnu a hned co se vrátím tak zjistím stav nejbližších jeskyní." „No to jsem zvědaví. A čím se asi připoutáme, když jsme vše ztratili v tom požáru a lidí jsem se už ptal a nic takového nemají." zněl podrážděně. Byl a je nervozní z úplňku jako my všichni. „Neboj. Něco už zařídím." Odcházel jsem s takovým blbým pocitem jakože měl Bruce pravdu.
Rozmyslel jsem si to a chtěl jít do pokoje, když v tom jsem slyšel pláč a nářek a vycházelo to zpoza hostince. Šel jsem se tam podívat a tam na zemi seděla Kleo. Vypadala jako hromádka ne přímo halda neštěstí. Poušel jsem se ji utišit. Když se tak povedlo na rozloučenou mi dala malou pusu na líco a já se pousmál.
