Pohled Kleo.
Všechno jsme nechali tak jak to tam dosud bylo a vyrazili jsme. „Musíme tam být dřív jak Kolinc. Má deseti minutový náskok takže si musíme pohnout." „Tak fajn. Ale kam půjdeme? K hradu?" ptala jsem se a zvedla jsem rameny. „Ne přímo tam. Kolinc bude chtít jít soutězskou Temnoty večného zapomnění, protože je to ke hradu nejblíž, jenž jak já znám Dekezu, tak ta tam bude čekat se svou armádou. Musíme tam být dřív." říkal za rychlém pochodu Nilequardo.
Pohled Dekezy.
„Tak co tě ke mě přivádí? Doufám, že né zase nějaká dohoda." posadila jsem se do svého 'trůnu'. „To nemá cenu, protože si porušila i tu předešlou." vztekl se Connor a praštil do stolu. „Hele ten stůl nestál pět korun! A ty se nauč slušnému chování!" silou vůle jsem ho dostala na kolena. Určitě nesmírně trpěl, ale je dost hrdý, aby škemral o milost, tak jako jeho dcera.
Postavila jsem se z pohodlného křesla a přestala mučit toho psa. „Dobrá, aby si neřekl, že ke svým spojencům nejsem velkorysá, nechám obnovit novou dohodu, ale pokud se do něčeho bude plést, zakročím a asi je jasné jak." povrchně jsem se na Connora podíval, jak se zvedal ze země. „Platí, ale co chceš za protislužbu? Nejsi totiž tak milostivá." řekl popadajíc se za břicho od bolesti. „To máš pravdu."
Pohled Kleo.
Konečně jsme se dostali ke soutězce Temnoty věčného zapomnění. „Co teď?" rozdýchavala jsem marathón. „Vyčkáme. Odlákáme. Přemluvíme a pak poslední souboj. Ale za jakoukoliv cenu, musíte nechat Dekezu mě." důrazným hlasem znázornil, že to bude on co zabije tu čubku. „Nic ti neslibuju, ale budu se snažit ji neurvat hlavu."
Po dvaceti minutách.
Konečně se tu ukázal Kolinc se svou armádou. Teď přecházíme do fáze, kdy máme je odlákat. Tohle by nemělo být těžké.
Pohled Trevora.
Čekal jsem celou věčnost za dveřmi, potom z nich vyšel naštvaný chlap s ramenem do mě vrazil. „Ty se vrátíš." zavolala na něj temná paní. „Aa Trevore, tebe teď potřebuju. Už jsou vojska na místě?" „Ano jsou. Můžu ještě nějak pomoc?" uklonil jsem se. Mávla rukou na znamení, že už nic nepotřebuje.
Na schodišti do haly jsem narazil na toho chlápka. „Potřbujete pomoc najít východ?" ptal jsem se i když mě to nezajímalo. „Ne dík. Ztrať se!" „S radostí." zabrblal jsem si pro sebe. Ten týpek si ani nevšiml, že něco říkám.
Ještě jednou se na mě blbě podíval a pak zmizel. Sláva. Vracel jsem se do své dílny, když mě v tom zarazila Fogina. Ona hrála Kleo matku, teda pokud se tomu dá tak říct. Dokonce i šimpanc by to dal líp jak ona. „Hej kam jdeš?" řekla zlověstně a dala ruku v bok. Asi se snaží vyrovnat Dekeze, ale k ní má daleko.
„Jdu do své dílny." odpověděl jsem krátce. „Nejdeš. Ty jdeš do první linie." přidržela jednou rukou do mé dílny. „Kam?" byl jsem překapený. „Nevím jak ses tam dostal, ale už to tak je ty jedna laboratorní kryso." zasmála se. „A co je ta první linie?" „Ty si vážně vypatlaný. To je místo po boku Dekezy." zavrtěla nechápavě hlavou a zašklebila se. Tak jako jak mám asi znát všechno.
Pohled Kleo.
„Lidi já je navedu na nějakou stopu a pak…" „Ne jsme v tom společně. Takže já a Dean je obejdeme a pak odlákáme. Tvým jediným úkolem je na chvilku zaměstnat." skočila jsem Nilequardovi do řeči. „Fajn. Jdem na to." pokýval hlavou a naše akce mohla začít.
Nilequardo vojsko zaměstnal šměním trávy a zvednutí větru. V tu chvíli jsme mohli s Deanem proklouznout kolem nich. Začali jsme šumět listím v křoví a škrábali jsme na kmen stromu. Nilequardo přestal se svou kouzelnickou show. Vojsko i s Kolincem se chytli na naší léčku. Teď začal marathon s mnohem rychlejšími soupeři.
Já s Deanem jsme měli nevýhodu, že jsme běželi v lidské podobě, ale ti za náma už v vlčí. Pořádně jsme si mákli. Ve zlomu nepozornosti jsem narazila na sráz a Dean mě pohotově chytil. „Díky." „Není za co." podíval se na mě jako lovec. Bohužel ale ve špatnou chvíli.
Běželi jsme kousek dál a narazili jsme na řeku. Byla hluboká a už nebylo kam utéct. Rychle jsem Deane poslala běžet se schovat, ale protestoval. „Ne! Běž!" strčila jsem do něj a ten se dal do běhu. Tak tak to stihl. Vlci mě obklopili a Kolinc přijel na koni. „Co tu děláš?" „Tak víš co nakupuju a napadlo mě si tu něco vyprat." „Odlákala si nás sem kvůli ničemu? My chystáme válku." „Jo ale kdybyste šlu soutězkou Temnoty věčného zapomnění, tak je po vás už vstupních vrat. Dekeza tam určitě má připravené vojsko. Pokud chcete, a já ví že fakt chcete, Dekezu zničit tak jako já, měla bych lepší plán." „Jaký?" přijel blíž. „Je jedno místo kde to střežit nebude. Půjdem okolo této řeky a pak skrz zákop mrtvých. Je to jediné místo, kde to nestřeží." „Jo a jak to víš?" „Protože jsem ji to řekl." vyšel z lesa Nilequardo. Kolinc se otočil a nechápavě zíral. „Jo super, ale je to nebezpečná cesta." namítal Kolinc. „Furt lepší jak jít na jistou smrt." vložila jsem se do toho.
Kolinc ale i přesto chtěl stát za svým. „Do prdele jak ti to mám vysvětlit. Tak jinak. Nechej hlasovat." „To je absurdní." odfrkl si. „Kdo chce jít se mnou a tak se vyhnout jisté a okamžité smrti, tak ať se postaví za mě, ale kdo chce jít s Kolincem a jeho harakidi cestu, tak se postavte za něj." rozmáchla jsem rukama.
Dívala jsem se do očí všech vlků a čekala co se stane. Pomalu jeden po druhém se začali stavět za mě teda až na některé odvážlivce.
Kolinc s pěti dalšími vlky se vraceli zpěk ke stezce. „Bylo to jejich rozhodnutí."
Pohled Dekezy.
„Nepusťte nikoho ke hradbám! NIKOHO!!" rozkázala jsem přísně, jak jinak. Všichni se rozprchli ke svým stanovištím. „Trevore?" oslovila jsem ho na schodech. „Co tady děláš? Máš být v hale." pokračovala jsem a scházela jeden schod za druhým. Pomalu mě následoval.
Zrovna jsme procházeli dlouhou chodbou. Když už jsme byli u konce chodby, začalo ono mé překvápko zběsile třískat na dveře jednoho pokoje. Trevor se zlekl tak, že uskočil. „Co nebo kdo tam je?" „Nemusíš se bát, nic ti neudělá. A bež se připravit na útok, já si tu něco zařídím." uklidnila jsem ho. Je tak lehce manipulativní.
Konkrétně si půjdu pohrát s překvápkem pro Nilequarda. Nic hezkého to nebude, teda pro onu osobu.
Pohled Kleo.
Pomalu jsme se blížili k zátoce mrtvých. „Držte se ve formaci. Nevycházejte i kdybyste slyšeli, jak na vás někdo volá." upozornil na sebe Nilequardo. Pokračovali jsme dál.
Začali jsme všichni slyšet nějaké vzdechání a hýkání. „Jsme tu." prodral se Nilequardo do čela. „Opakuji nevybočujte. Tohle místo je plné záhad a duchů. Udělají vše pro to, aby nikdo nerušil jejich klid." pokračoval Nilequardo.
Naše cesta právě začíná. Právě tady, na začátku zátoky mrtvých.
*
*
*
*
Tak co? :D vím je kratší a tak trochu nic moc, ale splnilo to můj základní účel. Mám velké pláný s konce. A taky uvažuji o psaní WIH 2, ale to nwm jistě. Já se strašně moc těším na konec. Bude boží :DDD
jinak 18vote :D
-Hanny ;)
