Pohled Kleo.
Postupovali jsem pomaleji než jsme chtěla. Nilequardo byl pochopitelně v čele a já se držela blízko Deana. Jednou jsem o něj napůl přišla a nechci, aby se to teď stalo napořád.
Vyšlápávali jsme strmé kopce s ostrýmy útesy a skaliskami. Ale to nebylo to nejhorší. S každým krokem jsme zaslechli nějaké výkřiky. Byli plné zoufalství, smutku, zrady, nenávistí a plna dalších špatných věcí. Zajímalo by mě co se na tomto místě stalo. Muselo se tu něco hrozného odehrát. Možná válka, masakrové vyvraždění, ale raději bych se do toho nechtěla zamotat.
Zpozorovala jsem jak někteří vlci se otáčejí a našpicovali uši. Nejspíš zaslechli něco přímo na ně. Snažili jsme se je nějak rozptílit, ale nebylo to nic lehkého.
Na této cestě se mi něco nelíbí, je až příliš klidná. „Kleo držte se s Deanem blízko mě." sykl na mě Nilequardo a rozhlížel se kolem. Byl nejistý a ve střehu jako by na něco nebo někoho čekal, že výjde z tmy, která pohltila celé údolí.
Nastalo boží ticho. Nilequardo se zastavil a všichni udělali to samé. Vyčkávali jsme na otevřené pustině jako lovná kořist. Pak se trochu Nilequardo uvolnil a řekl: „Nejspíš jsem se…" nestačil doříct větu. Něco chytlo jednoho vlka na zadní tlapu a táhlo ho do tmy. Vlk strašně skučel a pak zaznělo rána a byl klid. „Nilequardo co to bylo?" zeptala jsem se vystrašeně, ale snažila jsem se znít normálně.
Žádná odpověď. Nilequardo se nestačil otočit a už na nás útočili nějaké stíny. Byli jsme bezbraní. Jak máme bojovat s temnotou. Ze tmy po nás chňapali lianové stíny. Plno vlků tak zmizelo. „Ústůp!" zakřičeli jsme s Nilequardem jednotně.
Utíkali jsme bůhví kam před smrtícími stíny, které si nás stahovaly do svého území a dělali se svými obětimi hrůzné věci. Mučili je a dokonce i…
Neměli jsme žádnou šanci utéct. Tma se rozhléhala všude. Zastavila jsem na kraji kopce, kde dole byli jen ostré a špičaté skály. Nalákali nás sem. Hráli si s námi celou dobu jako kočka s myší.
Cítila jsem jak mi pomalu bije srdce a sem tam vynechalo.
Ke mě doběhl Nilequardo s Deanem. Musíme něco vymyslet a nějak zkrotit temnotu. Nesmíme ztratit svou armádu.
Pohled Dekezy.
Když jsem vycházela z pokoje s překvapením, které jsem musela zkrotit a pobavila se, zarazila jsem se, protože tam stál Connor. Já vždy dosáhnu svého. „Oo Connore. Nevěděla jsem, že… co kecám. Věděla jsem moc dobře, že se připlazíš zpět." „Fajn, ale já nepřišel se plazit." pravil odhodlaně. „Tak co chceš." byla jsem znuděná.
Šla jsem do haly a Connor mě jako poslušný psík následoval. „Přišel jsem se podívat, jak si tvá armáda vede." podotkl jako by mi tím chtěl něco naznačit. „Proč to říkáš?" zeptala jsem se podezíravým hlasem. Connor vrtěl hlavou a trochu našpulil rty a brblal, že jen tak.
„Fajn. Přišel ses teda podívat, jak tvá ubohá, paličatá a tvrdohlavě neústupná dcerka padne?" říkala jsem to se vší ohavností. „Cože?" zněl ustaraně. Ten cenu otce roku fakt nedostane. „Tak pojď se mnou do levého křídla. Sám uvidíš." pobídla jsem ho. Ve tváři mu šlo číst pocity jako v otevřené knize. Byl zmatený, trochu vzteklý, ale hlavně toužící po odpovědi na jeho otázku. Měla jsem ho v hrsti.
Došli jsme až velkému schodišti, které vedlo do levého křídla. „Chceš znát odpověď? Je to jednoduché. Stačí jen jít se mnou." mé oči ho propichovali. Nezmohl vyslovit ani slovo a tak jen přikývl.
