The boy from the gallery - MAVY ✔️

Lakomec

Martin:
„A-Ahoj" řekne Karel a začne si mě prohlížet, stejně jako já jeho. Hnědé vlasy, krásné modré oči, o něco vyšší než já a tipuju, že mu bude tak 17 až 18. „Ahoj" oplatím mu pozdrav a usměju se na něj. „Slečno Paličková, mohli bychom s vámi udělat rozhovor?" Ozve se za mnou.

Otočím se směrem k hlasu, a tam uvidím ženu s mikrofonem a za ní i chlapa s kamerou. „Tak se uvidíme později, pánové." Řekne Evička a odejde směrem k redaktorce.

Petr odejde někam do davu, aby hlídal exponáty, které jsou vystaveny. A já jsem stále tady s Karlem uprostřed celého dění výstavy. A panuje mezi námi to nejhorší, co kdy může v konverzaci nastat. Trapné ticho...

Karel:

Takže tohle je ten kamarád od kterém mamka mluvila? Prohlédnu si ho. Hnědé vlasy, zelené oči. Je o malinko nižší jak já, alespoň tak po krk. „Jdu si pro pití, chceš taky přinést?" Prolomím to trapné ticho, které bylo k nevydržení. „Byl by jsi hodný." Řekne a usměje se na mě. Otočím se a dojdu ke stolu, kde je vyskládáno několik sklenic.

V jedné řadě je alkohol, tipuju šampaňské, a v druhé řadě je čistá voda. Vezmu do rukou dvě sklenice vody a vrátím se k Martinovi, který si prohlíží jednu z dalších váz. „Byl to zajímavý proces sledovat tvorbu." Dám mu sklenici, kterou si Martin vezme. 

„Mamka většinou chtěla na práci klid, ale párkrát mě nechala, abych se díval." Zasměju se a upiju si ze sklenice. „Kolik ti vlastně je?" Zeptá se mě Martin a ihned na to se napije. „Je mi 20, a tobě?" Zeptám se ho a při tom se trochu zasměju. „Mně je 17. Na to, že ti je 20 tak vypadáš na 18." Řekne a zasměje se také. 

„Teď nevím, jestli to brát jako pochvalu, nebo jako urážku." Najednou mezi námi nastane ticho, které oba za pár sekund prolomíme velkým smíchem. Lidé, co se přišli podívat na výstavu se na nás naštvaně dívají, někteří nás i okřikují. Proto raději utichneme a posuneme se dál, k dalším exponátům.

„Jak vlastně znáš mou mamku?" Zeptám se Martina ze zvědavosti, když si prohlížíme mísu, kterou má máma vytvořila. „Přes mojí mamku, kdysi spolu pracovali a stali se dobré kamarádky." Odpoví mi a podívá se na mě. „Byl jsem jí i na svatbě." Usměje se a přesuneme se k dalšímu exponátu. 

„Jak to vlastně ty máš takhle s uměním?" Zeptá se mě a prohlíží si další exponát, který se dá přirovnat k minerálu zpracovaného do pistole. „Jak to myslíš?" S nechápavým pohledem se zeptám a podívám se a něj. „No, jak to máš třeba s chozením na výstavy a do divadla, čtení knihy...." Začne mi vyjmenovávat všechno, co spadá pod tento "obor".

„Jo takhle to myslíš." Zasměju se a pokračuju ve větě. „Proti knihám nic nemám, miluju je. Kdybych mohl tak si čtu celé dny a noci. Výstavy... záleží jaké. Třeba takové s obrazama a dlouhým povídáním, ty moc nemusím. Ale takovéhle výstavy." Rozhodím rukama, aby pochopil, že myslím druh těchto výstav.

 „Mám rád. Je to něco neobvyklého, než nějaké obrazy. No a muzika? Tak u ní to mám docela zvláštně. Já poslouchám to, co se mi líbí. Částečně pop, trocha klasiky... prostě všechno dohromady." Zasměju se a ukončím tak vyprávění o mě. „A co ty? Jak to máš s uměním ty?" 

Martin se nejdřív na chvíli zamyslí, pak se zasměje a odpoví. „Když nad tím tak přemýšlím, tak to máme prakticky stejné... né prakticky, doslovně stejné." Odpoví a zasměje se. „To jsi mi toho teda řekl." Udělám na něj uražený pohled a založím si ruce na prsa.

Martin:
Musí se teda nechat, že s ním je sranda. Proč jsem takového člověka nepotkal dřív? Chodíme od exponátu k exponátu, povídáme si o všem možném, někdy sice nastane trapné ticho, ale během chvilky ho někdo z nás přeruší.

Na to, že se známe ani né hodinu, tak si rozumíme. „A jsme u konce." Řekne Karel, když přijdeme k poslednímu exponátu v podobě obrazu. Ale není to malovaný obraz, ani obraz složený ze srdíček. Je to kombinace obou dvou stylů, a vypadá to opravdu nádherně. 

„A tohle vzniklo jak?" Zeptám se ho s důvěrou v to že mi odpoví, ale dostane se mi od něj jen nevědomé zakroucení hlavou. „Vzniklo to čirou náhodou." Uslyším za námi hlas Evičky, který mě vyděsí. Evička se pouze zasměje a pokračuje ve výkladu.

„Zkoušela jsem trochu experimentovat, chtěla jsem najít nezvyklý styl vytváření umění, no a vyšlo z toho tohle." Kývne směrem k obrazu. „A tím jste se taky dostali na konec výstavy." Evička nás obejde a postaví se před nás. „I přes to, že jsem měla nespočet rozhovorů, otázek, natáčení a bůh ví čeho tak jsem si všimla, že jste se sblížili." Usměje se na nás a prohlédne si nás pohledem. „No, tak částečně." Řeknu a podívám se na Karla, který jen kývne. 

„Kájo, už jsi říkal Marťovi o tý hře, ve budeš hrát?" Karel si okamžitě dá hlavu do rukou a vydá velmi zvláštní zvuk, který nejde vysvětlit. „Mami, to jsi nemusela říkat." Zasměju se a okamžitě se začnu vyptávat „Karle, jaké divadlo? To ses mi nepochlubil." Modré oči, které se na mě až otráveně dívají, mě zkárají jediným pohledem. „Hraju v, jestli se tomu tak dá ještě říkat, dramaťáku, a zítra hrajeme hru Lakomec od Moliéra." Kývnu.

„Jestli bys chtěl, tak se můžeš přijít podívat. Kája ti určitě sežene jeden lístek, viď?" Evička rozcuchá Karlovi vlasy a ten okamžitě začne rudnout. „Mami nejsem malej sakra, nešahej mi na vlasy." Řekne naštvaně a začne si rychle upravovat vlasy, aby je měl zase ve správném tvaru. „Rád bych přišel, ale bohužel už mám na zítřek plány." Řeknu a omluvně se podívám nejdřív na Karla, a potom na Evičku. „Tak třeba příště." Usměje se na mě Evička.

Po hodině

„Tak se všichni mějte, určitě se vám ozvu." Rozloučím se se všemi, když odházím z galerie, ve které byla ona výstava. Cestou na tramvaj o všem přemýšlím. O tom co se před několika hodinami stalo. Jak se mu mám asi ozvat, když jsem si na něj nevzal kontakt? Tak na Evičku mám, tak se ozvu přes ní. 

Jakmile dojdu na tramvajovou zastávku, nastoupím do tramvaje a opět začnu přemýšlet o dnešku a kompletně ignoruju hudbu, kterou jsem si před pár minutama pustil do sluchátek. Ta výstava byla úžas... ne, on je úžasnej. Moment, co? Martine sakra, nemysli pouze na něj.. Zatřesu hlavou, aby se mi z hlavy dostaly nechtěné myšlenky a myslím celý zbytek na díla, která se Eviččině výstavě objevily.

Jakmile přijedu domů, mamka začne s vyptáváním, nic neobvyklého. „Tak co? Jak se má Evička? Jaká byla ta výstava? A co ten klučina? Co na něj říkáš?" začne mamka na mě házet jednu otázku za druhou, zatímco já si sundávám boty a snažím se všechny otázky vstřebat. „Mami, na všechno ti odpovím. Dej mi jen 5 minut klid ano?" Řeknu, zavřu se do pokoje a padnu vyčerpáním na postel. 

Ale nejsem vyčerpanej fyzicky, ale psychicky. Stále se mi v hlavě opakuje ten moment, kdy jsem zjistil, že hraje v dramaťáku. A navíc Lakomce. To by byla od Krétové pochvala. Ale já už mám plány, a bylo by blbé to takhle na poslední chvíli zrušit.

 Zavřu oči a snažím si uvolnit svou mysl od všech myšlenek. Ne, nemůžeš tam jít. Ale ano, půjdeš. Tyhle dvě myšlenky se teď, právě v tento moment praly o své místo a o vedení mého mozku. 

Najednou, jako kdyby mi někdo nahodil mozek, rychle vstanu a vyndám si z tašky mobil. Odemknu ho a najdu Eviččino číslo. Stisknu zelenou ikonku a přiložím si mobil k uchu. Co to zase dělám? Najednou se z druhé strany ozve vlídný a přátelský hlas Evičky. „Ahoj Evičko, prosímtě, myslíš že by mi Karel mohl nakonec sehnat jeden lístek?"

----------------------------

Tak vás tu opět vítám, u další kapitolky TBFTG (nejlepší zkratka ever :D :D). Doufám, že se vám moje nápady líbí a celkově i tahle povídka. Budu rád za Váš názor v komentářích.