The boy from the gallery - MAVY ✔️

Honza

Martin:

Sedím v divadle, ve kterém má Karel hrát. Nedá se to nazvat ani divadlo, je to spíš takový menší sál, ale k divadelní účelům postačí. Lakomec... jak já tu knihu nesnášel číst, ale zajímá mě divadelní adaptace. Koho vlastně bude Karel hrát?

Zvonek zazvoní potřetí, světla se pomalu začínají zhasínat a na scénu nastoupí muž s ženou. Podle textu co říkají tipuju, že to je Valer a Elisa... Po několika minutovém hovoru obou postav se nakonec objeví Harpagon.

Černý klobouk s bílým perem, černý plášť a černá košilka. „Kliď se hned a bez odmluvy! Táhni odsud, zapřísáhlý darebo a šibeničníku!" Křikne na jednu z postav a otočí se k publiku. Spatřím jeho tvář. Rudá tvář, vrásky na čele a krásně modré oči... a je to tady zas. Takže Karel hraje Harpagona? Myslím, že nebyla chyba sem přijít.

Karel:

„A ty se ještě ptáš, lotře, po důvodech? Rychle, kliď se, než tě zabiju." Vím, že tam je. Viděl jsem ho v publiku... proč sakra přišel? Říkal, že nepřijde. Akorát mě tím znervózňuje ještě víc, než jsem byl. „Co jsem vám udělal?" Řekne svojí část textu můj kamarád Mirek, a já řeknu zase svou část.

Takhle to probíhá, dokud nepřijde na další scénu. Po většinu času se snažím soustředit na hru a text, ale moje mysl je neustále odváděna Martinovou přítomností. Sakra co se to se mnou děje?!

Přestávka

Martin:

Nelituji toho. Je to opravdu úžasně zpracované, a né jen díky tomu že tam hraje Karel. Je to o dost lepší než kniha. Dojdu si do „baru" pro něco k pití a opřu se o stoleček, kdy při tom upíjím svůj Ginger Ale.

„Zajímavě zpracované, nemyslíš?" Ozve se někde za mnou hlas, který jsem opravdu nechtěl slyšet, a vlastníka tohoto hlasu ani vidět.

„Ano, velmi nádherně. Teď mi ale řekni, co tu děláš?" Vzpřímín se a otočím se na něj. A stál tam. Moje zapomenutá kapitola mého života. Honza. Ten Honza, se kterým jsem před rokem chodil a který mi změnil život. „Co bych tu dělal. Přišel jsem se podíval na Lakomce." Odpověděl a přišel ke mně ještě blíž. Znovu jsem si ho po té dlouhé době prohlédl.

Krásné modré oči, které se na mě tak božsky dívaly. Kdysi se na mě dívaly každičký den, probouzely mě a nacházel jsem v nich bezpečí... Hnědé vlasy, které přímo vybízely k tomu, znovu je pohladit a zjistit, jestli jsou stále tak jemné jak si je pamatuju.

Ještě stále si pamatuju, jak mě prosil, abych ho hladil... Tak moc si přál usínat při tom, když ho někdo hladí ve vlasech. Sice je vyšší, ale i to jsme vyřešili.

A nakonec tvář, krásně čístá bez jakékoliv vady s ostrýmy hrany čelisti a dokonalými rty... Z těch krásný rtů chodily tak krásné komplimenty, krásná zamilovaná slovíčka, která mi nikdy nikdo neříkal, ale hlavně upřímné polibky plné citu. Dokonalé polibky, na které snad nikdy nezapomenu.

„Honzíku..." uklouzne mi přezdívka, kterou jsem mu dřív říkal. Z očí se mi začnou drát slzy, když vzpomínám na ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili.

Naše první objetí na nádraží, první pusa v trávě, naše první společná fotka... naše všechna dobrodružství a nakonec... naše první milování.

Svalím se smutkem na jeho ramena a opět nasaju jeho vůni, kterou jsem kdysi nasával každý den. „Prcku můj." Políbí do vlasů, a přitáhne si mě k sobě blíž. V jeho objetí se cítím v bezpečí, jsem totiž jeho prcek. Teda, býval jsem.

Utřu si slzy, a odtáhnu se od něj. Honza se mezitím rozplakal také. Viděl jsem ho jen párkrát vidět plakat... a trhalo mi to srdce vidět ho smutného. „Honzíku... víš, že mě tohle ničí. Vidět tě smutného, nešťastného." Dostane se ze mě a utřu mu slzy z tváře. Opět pocítím tu jeho jemnou a čistou kůži, která mi vrací tolik vzpomínek...

„Já jsem bez tebe nešťastný, prosím prcku, vrať se ke mně." Řekne skrze pláč Honza, a rozbrečí se nanovo. „Honzíku, ty víš, že to nejde. Ty jsi dokonalý, jsem neskutečně rád za ten rok s tebou, ale... je to všechno mnou. Ty..." chytnu ho za tváře a palcem utřu nové slzy.

„... Ty si najdeš někoho, kdo tě bude milovat stejně tak, jako jsem já miloval tebe. Jako jsi ty miloval kdysi mě... Vím, že to je bolestivé, ale musíme se přes to přenést. Ty se přes to musíš přenést."

Řeknu a podívám se mu do těch očí, které mě kdysi dělaly šťastným. „Já si počkám prcku, jako jsi kdysi ty čekal na mě..." řekne a položí si bradu na mou hlavu. Musím se tomu pousmát. Tolik vzpomínek...

„Mohu... mohu tě alspoň naposledy políbit? Připomenout si, jestli tvé rty chutnají stejně jako tehdy." Zeptá se a podívá se na mě. Je to neskutečná hloupost, ale copak by se mu dalo odmítnout? Jen kývnu, s Honza se na mě okamžitě vrhne.

Začně mě líbat, tak jako mě líbal kdysi... Začne se mi vracet tolik krásných vzpomínek, že se přestanu ovládat, a prohloubím náš polibek. Honza nevypadá, že by mu to vadilo, a tak pokračujeme....

Před zraky několika lidí se líbáme, jako by to byl náš poslední polibek. A taky že to je náš poslední. Poslední dotek na jeho úžasné rty.

Nakonec přeruším náš polibek, a poodstoupím od něj. „Prosím prcku... vrať se ke mně. Já... já jsem bez tebe ztracen." Řekne a prstama si pohladím rty, snad aby se ujistil, že mě opravdu líbal. „Nejde to Honzíku."

Pohladím ho po tváři, čehož Honza využije a chytne mou ruku do té své a palcem mě pohladí po hřbetu mé ruky. „Já tě stále miluju... Miluju tě i přes to všechno." Podívá se na mě těma jeho očima a prohrábne mi rukou vlasy. „A nikdy se tě nevzdám... Jako ses ty nevzdal."

Řekne a opět mě obejme. Hlavu si zabořím do jeho hrudi a poslouchám jeho tlukot srdce, každý jeho nádech i výdech.

„Honzíku... já ti nechci dávat falešné naděje. Já tě mám stále rád, ale prostě... už k tobě necítím to co tehdy. Možná se ten pocit někdy vrátí, ale možná ne. Já chci pouze abys byl šťasten." Řeknu mu do hrudi a na mých zádech ucítím uklidnující pohyb jeho rukou.

„Já vím, že budeš šťastný jenom se mnou, ale najdeš si někoho kdo tě bude mít rád... kdo tě bude milovat, a s kým ti bude dobře." Vymaním se z jeho objetí a prohrábnu mu také vlasy, na což si stoupnu na špičky.

„Miluju tě, prcku." Řekne a dá mi pusu na čelo. „Ale já tě mám už pouze jen rád." Řeknu, naposledy ho pohladím po tváři a odejdu zpátky do sálu, kam si sednu na své místo. Jakmile usednu, z očí mi začne téct neskutečné množství slz, a v hlavě se mi opakuje pouze jedno slovo, jedno jméno... Honzík. Můj Honzík.

----------------------------------------------

Tak mě tady máte zas. Tato část byla pro mě emočně vyčerpávající, a lidi co ji četli ještě před vámi se z toho prý i rozbrečeli 😂😂 Jo, asi umím psát dobře.

Nu což, je tady pro mě důležitá otázka, na kterou bych od vás chtěl znát odpověd. Budete chtít Flashback z doby, kdy byl Martin s Honzou?

!!Upozorňuji předem (nebo spíš později), že se nejedná o MEVY námět. Shody jmen jsou pouze náhodné!!

Doufám, že se vám kapitola líbila a budu rád, když zanecháte hvězdičku nebo komentář ☺️