The boy from the gallery - MAVY ✔️

Výkres

Martin:
Spokojeně se snažím dostat domů, ale celková venkovní atmosféra mi v tom zabraňuje. Je mi venku tak moc dobře a vůbec se mi nechce domů. Zhluboka se nadechnu, po dlouhé době, čistého a příjemného vzduchu.

Měl bych chodit ven častěji, a ne doma sedět na prdeli. Ale v tom vzduchu je něco cítit. Žádný zápach něčeho, ale jakoby se něco blížilo. Něco zlého...

Po dlouhé době procházení se konečně dostanu domů, když v tom ho opět uvidím. „Prcku." Řekne skoro až smutným podtónem a přiblíží se ke mně. „Co tady děláš, Honzo? Řekl jsem ti, že je konec! Dokážeš to pochopit?"

Zvýším trošku hlas. Honza se trošku otřese, ale nechává smutnou tvář bez jakéhokoliv náznaku strachu. „Jak? Jak jsem ti ublížil?" To si dělá prdel, ne?!

„Ty se ptáš! Dva měsíce! Celé dva měsíce jsme spolu byli. A pak mi řekneš, že sis našel holku! Kdyby to byla jakákoliv holka z baru, beru. Ale ty sis nabalil mojí nejlepší kamarádku. Víš jaký to pro mě bylo? Jaká rána do zad a do srdce to byla!"

Začnu na něj křičet a připomínat mu všechno, co mi udělal. „Prcku, já..." „Ještě mluvím!!" Přeruším ho, a to už  se Honza opravdu vyděsí. „Nepočítal jsem, jak dlouho jste byli spolu. Adéle jsem odpustil, protože to je moje nejlepší kamarádka kterou jsem kdy měl. Ale tobě neodpustilm nikdy. Protože to co jsi udělal, bylo to nejhorší! To nejhorší co si člověku mohl kdy udělat. A když tě, pravděpodobně, odkopla... Když zjistila, co za člověka jsi... Tak jsi přilezl za mnou!"

Už jsem totálně naštvaný, celý rudý s pěstmi silně stisknutými. „Rád bych se k tobě vrátil, vím, že jsem udělal chybu..." začnu ho imitovat. „Ale víš čím jsi mě nejvíc dostal? Tvou příští větou. Upřímně, mám chuť na sex." Zařvu z plných plic, už celý bez sebe.

„Co sis kurva myslel! Že ti na sex skočím jako na návnadu!! Proč se mi doprdele furt sereš do života, vypadni už!!!" Řvu přes celou ulici, která je překvapivě klidná. Zhluboka, až zuřivě dýchám a čekám, jestli ten idiot zareaguje.

„Prcku, já vím že jsem udělal chybu... já to vím. Lhal jsem ti, několikrát za sebou. Vím, že jsem se choval jako idiot, ale změnil jsem se. Nejraději bych si nafackoval za to, co jsem ti udělal. Choval jsem se jak idilt. Promiň. Je mi to líto" Začne se mi omlouvat a udobřovat.

„Jdi pryč. Jak odsud, tak i z mého života. Ranil jsi mě." Řeknu prostě a otočím se k němu zády. „Sbohem Honzo." Řeknu bez jakéhokoliv smutného podtónu.

 „Sbohem Martine." Jediné co uslyším jsou vzdalující se kroky, které pomalu ustávají, a já zde zůstávám sám. Vejdu do našeho bytu, kde zjistím, že jsem doma sám. Mamka asi šla někam s kamarádkama.

Převleču se do domácího oblečení a společně s penálem a složkou s výkresy v ruce si sednu za stůl a začnu kreslit. Ze složky vytáhnu rozpracovaný výkres, který začnu dodělávat. Když v tom mi začne zvonit mobil.

Karel:
„Nebere to." Řeknu klukům, když to po nějaké době Martin nezvedá. Už jsme dávno vyšli z baru. Hlavně kvůli mě,  ale i kvůli tomu, že se po klucích začali sápat jiný kluci. „Tak musíš chvililinku počkat. Hned ti to ási nevezme." Řekne Petr, již s velkým množstvm alkoholu v krvi, a společně s ostatními čeká, jestli mi to Martin zvedne, nebo ne.

„Carev, prosím?" Ozve se ze sluchátka, a já dám klukům znamení, že mi to zvedl. „Ahoj Martine, tady Karel. Prosímtě napadlo mě, že bychom někdy mohli třeba... ven, nebo do kina?" Řeknu trochu nervózně.

Z druhé strany se chvíli nic neozývalo, až jsem se bál, jestli hovor nepoložil. „Nó jasně že bychom mohli. Tak se někdy můžeme domluvit. Jen nevím kdy, protože teď hodně pracuju." Ozve se nakonec z druhé strany. Rukou překryju mikrofon.

„Říká, že jo ale že má hodně práce." Řeknu klukům, a čekám nějaký nápad, kterým by mi pomohli. „Tak se zeptej, kde pracuje." Navrhne Mirek, na což okamžitě přikývnu. Ruku z mikrofonu zase odendám.

„A kde pracuješ? Jestli se mohu zeptat." Z druhé strany se chvilku nic neozývalo, asi zaváhal. „No... pracuju na Smíchově v knihkupectví." „Tak to máš dobrý, kdysi jsem chtěl v knihkupectví pracovat. No nic, tak já už budu muset se rozloučit. Děkuju, že jsi mi to vzal. Ahoj."

Martin se se mnou také rozloučí, a hovor nakonec položí. „Tak co, povídej, přeháněj." Začnou se vyptávat kluci co nejrychleji jak mohou. „No teď bude prý pracovat. Pracuje na Smíchově v knihkupectví. Ale říkal, že se domluvíme a někam zajdeme." Začnu jim vyprávět vše, co jsem se dozvěděl, přičemž kluci hltají moje slova jedním uchem a vůbec mě nepřerušují.

„Proč jsem mu vůbec zavolal? Čí to byl nápad?" Zeptám se a přeskakuji pohledem z jednoho na druhého. Díky bohu nemám tolik vypito, takže můžu jakž takž vnímat. „Ž-žekli jsme, že ti náájdeme kluka." Řekne Ondra, taktéž připitým hlasem, a všichni tři se začnou smát.

„Vždyť jsem vám říkal, že není gay. Sám mi řekl, že na tom vystoupení potkal bejvalku." Lehce zvýším hlas. „To nemůžeš vědět. Tžeba ti lhal, ale tžeba taky ne. Ale za risk to stojí, no né?" řekne Mirek a podívá se na mě. Pouze máchnu směrem k němu rukou. „Už půjdu domů. Díky za dnešek kluci."

Řeknu a vydám se od nich pryč. „Doraž v pohodě, Káááajo." Křikne za mnou Ondra, kdy pak už jen slyším smích. A tak jdu od nich. Ale ne domů, jdu do parku. Do mého oblíbeného parku, kde po většinu času strávím hodně času. Proč? 

Protože tento park je pro mě něco jako úkryt. Nikdo mi tady nemůže ublížit. Spíš teda psychicky... a hlavně, tohle bylo moje místečko po něm... Našel jsem si tehdy kluka, s kterým mi bylo tehdy dobře, dokud nezačal vyvádět...

Dokud mi nezačal ubližovat. Před dvěma lety jsem se s ním rozešel.  Bylo to pro mě hodně bolestivé, ale byl to nejlepší krok v mém životě.

Ale když nad tím tak přemýšlím, tak to nebylo tak bolestivé jako to, co dělal on mě. Stále se ptám sám sebe, za co jsem si to zasloužil? Kluk, s maskou anděla, ale duší ďábla.

Martin:
Dokresluju poslední detail konečků vlasů a schovávám tužku zpátky do mého výtvarnického penálu. Uchopím výkres opatrně za rohy papíru, jakoby se měl každou chvíli rozpadnout.

Uložím výkres do průhledné fólie, a začnu si svůj výtvor prohlížet. Výkres znázorňuje jednu tvář rozděleny na dvě části.  Levá strana tváře je veselá, s úsměvem na rtech a pomalu stékající slzou u oka, zatímco druhá strana je její přesný opak. Smutná tvář s kruhama pod očima, velkýma a hlubokýma ránama po tváři a rudýma očima od slz.

Docela se v tom obrazu vidím. Výkres schovám do již připravené složky, ve které jsou další výkresy, které jsem nakreslil. Složku schovám za knížky v knihovně. Nikdo nemusí vidět mé výkresy. Nakonec skončím v posteli v mobilem ruce.

Přehazuju si mobil opatrně z ruky do ruky a přemýšlím, jestli je správně udělat to, co mám v plánu udělat já. Po dlouhém přemýšlení nakonec mobil otevřu, a otevřu Zprávy.

Napadlo mě, jestli by ses zítra nechtěla vidět zlato. Rád tě uvidím. –M :3

Zprávu odešlu a mobil odložím vedle sebe. Teď jen čekat. A nečekal jsem dlouho. Odpověd přišla ani né do minuty.

Jsem pro. Zítra na našem místě? -N <3

Přečtu si zprávu a usměju se. Naše místo je to nejlepší. Opuštěný malinký přístav, uprostřed velkého centra dění. Ty noční výhledy, a ty fotky... no prostě nejlepší místo.

Platí, tak zítra Koblížku <3 -M

---------------------------------------

Zdravím lidičky. Kapitolu vydáván ještě před odletem na dovolenou, na kterou se strašně moc těším 😂😂 Bohužel nevím, jak to tam bude s wi-fi. Tak snad se vám bude kapitola líbit a omlouvám se, že jsem vás musel nechat tak dlouho čekat ❤️