The boy from the gallery - MAVY ✔️

Fotograf

Martin:

V odpoledních hodinách vyrazím ven do rušných ulic plných jak čechů, tak cizinců. A můj úkol? Dostat se k přístavu. A že to není zrovna lehký úkol.

Cizinci se na sebe tlačí tak, že je zabraná celá ulice. Češi zdržují a při tom všem mě lákají všelijaké blbůstky na prodej. Nakonec, po snad půl hodině se dostanu do přístavu.

Rozhlédnu se po celé ploše a všimnu si sedící, maličké postavy oblečené v kabátu. Ta postava sedí na kraji mola a dívá se hypnotizovaně do vody. Černé rozevláté vlasy splývají se stejnou barvou kabátu, kterou nosí.

Opatrně si k postavě přisednu. „Ahoj." Usměju se na postavu, která mě hned obejme.

„Ahoj Marťo, dlouho jsme se neviděli." Řekne a pustí mě. „Je mi to strašně líto Niky. Bylo moc věcí na jednou a vše jsem ani sám nezvládal." Objasním, proč jsem neměl čas se s ní vidět a sám se zadívám do vody.

Najednou, jednoduše z ničeho nic se začneme tak nahlas smát. Takhle jsem se nesmáli už hodně dlouho. Když se konečne uklidníme, Nikča se mě zeptá.

„Co ten Honza? Už ti dal pokoj?" Zeptá se a poplácá mě po ramenech.

Nikča je jedna z mála, kdo ví co jsem zač. Teda, říkám to jako bych byl nějaký mimozemšťan z cizí planety. „Ale prosímtě. Zase za mnou lezl a prcku sem a prcku tam... Nakonec jsem ho už vyřval, neměl jsem na to náladu." Řeknu jí a podívám se na ní.

,,A co ty? Máš někoho?" Nikča se na mě s úsměvem podívá. „Pamatuješ si Ondru z čajovny?" Začne se mi v hlavě šrotovat a ve vzpomínkách si snažím vybavit, o jakém Ondrovi mluví.

Nakonec se mi to povede a já na ní kývnu. „No, tak už jsme skoro měsíc spolu." Řekne šťastně a na tváři se jí objeví ten nejlepší a nejšťastnější úsměv, jaký jsem na ní kdy viděl.

„A jsi šťastná?" Zeptám se a Nikča pouze kývne „Ty víš, jak já na tom jsem. Přitahuju samé krerény viz. Marek a Lukáš. Ale on... On je jednoduše jiný."

Zasměje se a podívá se na mě. „A ty? Máš někoho? Nebo se vracíš ke starému životu Užít a nechat?" Pouze zakroutím hlavou a odvrátím od ní pohled.

„Nikoho nemám, ale jeden kluk se mi líbí. Jmenuje se Karel Kovář. Prakticky nic o něm nevím. Je mu 20, má modré oči... hraje v dramaťáku." Řeknu Nikče vše, co o Kájovi vím a ta pouze kývá.

„Hlavně nic neuspěchej. U Honzy to dopadlo dobře, ale vzpomeň i na předešlé." Upozorní Nikča na moje chyby a já kývnu. „Dobře. Nechceš někam na jídlo?"

Nikča okamžitě vyskočí na nohy, málem by díky svému skoku spadla do vody. „Ty víš, že na jídlo slyším." Řekne, pomůže mi nahoru a společně se vydáme do restaurace.

Karel:

Sedím na své posteli, s noťasem na klíně a kakaem v ruce. Dělám všechno možný, abych se vyhl upravování.

Kontroluju novinky ve světě, projíždím facebook, pouštím si písničky a zpívám společně s textem. Ale nakonec všechno ukončím a začnu se věnovat tomu, čemu jsem slíbil. Úpravě fotkám.

Je to takový můj malý, malinký, malilinkatý koníček. Někdy používám své vlastní fotky, někdy upravuji fotky přátel na požádání, a někdy si zase stáhnu obyčejné fotky z internetu a trochu si s nimi pohraji.

Tentokrát mě požádal můj kamarád, kterému říkám prostě Fotograf, abych mu upravil jeho fotky. Fotograf má nádherné fotky.

Umí krásně fotit, to dokáže uznat i člověk bez fotografického oka. Sice nechápu, proč je chce upravovat, když jsou tak nádherné, ale dobře.